Dear Soldier //Larry//

Funeral

Za dva dny se konal pohřeb. Důstojný a úctihodný pohřeb, který se na člena Americké armády hodí.

Harry stál vpředu, ve své uniformě, s kamenným výrazem ve tváři, absolutně nedávajíc znát žádné emoce. Nesl rakev ještě s dalšími pěti členy armády, musel jít pevně, i když měl pocit že by se nejradši zhroutil, musel být silný. Došli na hřbitov, kde byli pohřbení vojáci, který stál na kopci. Harry a ostatní svěřenci položili rakev, ustoupili kousek dozadu a čekali, než promluví kněz a uctí poslední památku Stephany Collinsové. Harry jeho slova pečlivě poslouchal, ranila ho celá tato situace, ale grimasy v jeho obličeji zůstávaly stejné - kamenné.

Když kněz dořekl svou modlitbu, Harry a ostatní přistoupili opět k rakvi, složili vlajku Spojených států amerických, kterou poté Harry donesl rodině, zemřelé Steph, mezitímco měl velitel menší projev. Její matka Harryho pohladila po paži a věnovala mu jeden děkovný úsměv, mezi neústavičným pláčem.

Harry ji jemný úsměv oplatil a vrátil se zpět na svou pozici, kde znovu zvážněl. Jeho pohled těkal mezi rakví a obrovským portrétem jeho nejlepší přítelkyně. Začaly se ozývat první tóny trubky, a tak Harry i ostatní vojáci, zasalutovali, a poté se spustila rakev do země. Byla to velmi emocionální chvilka.

Harry se ihned přesunul k rodině Steph. Vždycky to byli usměvaví lidé, ale jakoby se v nich teď probudila ta lítostivá stránka. Harry neměl strach o to, že by se báli o svou dceru, - Collinsovi byli silně věřící, takže věděli, že jejich dcera je momentalně v ochranném náručí Boha.

"Neplač Cristen" konějšil Harry, matku jeho nejlepší kamarádky. "Je jí teď nejlíp. I pro mě je to těžké, ale samozřejmě se to nedá srovnávat s vaší bolestí" mumlal brunet utišující slůvka, rodičům.

Brunet sám byl, ale natolik rozrušený, že byl zázrak že z něj něco vyšlo. Neuměl si ten život představit jinak, miloval ji nade vše a na tom se nic nezmění. Mezi jejich truchlením k nim přicházeli lidé, vyjadřujíc jim upřímnou soustrast. Oni však nebyli schopni na nic jiného, než jen prosté "Děkuji".

Už bylo pozdě, ale zároveň tak moc brzo na to se rozloučit. Brunet nechtěl odejít, ale když přišli zasypávat rakev, nemohl se dívat a šel domů. Snažil se být silný, ale neměl důvod proč, a nyní už ani před kým. Vše, co miloval mu vzali. Nechápal, jak se vše může pokazit v takové malé chvilce. Nechápal nic. Vždy žil jen svou prací, ale teď přišel o svůj druhý domov. O svou podporu.

Kráčel pomalým krokem, známou cestou k sobě domů, nespěchal. V tom bytě je, až příliš vzpomínek, kde by se utrápil. Bylo to, tak moc složité a bolestivé, vracet se tam. Vidět fotografie, dopisy, či nějaké drobnůstky, tak čerstvé vzpomínky. Myslím, že netušil, kolik tato obří zkáza, přinese ovoce.

Věděl, že teď bude na vše sám, přeci jen Stephany byla jediná, kdo s ním zůstal kromě rodiny. Kvůli své práci nemohl mít přítele, a tak zůstával většinou na vše sám, dokud se neobjevila ona.

Harry to už nevydržel a začal hlasitě vzlykat, uprostřed ulice plné lidí. Všichni se na něj znechuceně, či vystrašeně dívali. Jen pár pohledů bylo možná i soucitných a lítostivých.

Ten večer přišel Harry opilý, rozbíjel věci kolem sebe a hlasitě vzlykal, dokud neusl.