Zvláštní příběh

Nocturno

Nemohl spát. Neklidně se převaloval v posteli a přemítal nad všemi těmi zvláštními událostmi poslední doby. Vždyť to přeci nemůže být možné! Hudba nikdy nikomu neškodila! Kdo s tou teorií přišel? Kdo jen může jeho a jemu podobné tolik nenávidět?

Oknem mu proudily do ložnice stříbrné paprsky z ulic a rozverně cinkaly jako zvonkohra pod dívčí rukou. Závěsy někam zmizely. Možná je zničil během svého záchvatu zuřivosti, nebo je vyhodil, když ho bez varování přepadla ta podivná chuť uklízet... Nepamatoval si, jak dlouho tu ony kusy tkaniny chybí, a vlastně si ani nebyl jist, zda tu vůbec někdy nějaké visely. V duchu nad tím pokrčil rameny.

Přemýšlel, kdy některé z těch štěkavých hlasů, dramatických tenorů přinášejících jistou smrt, zavítají i k němu. I v noci se rozléhaly po všech zákoutích města. Možná ho za chvíli vytáhnou z postele, jen v noční košili...

To ne!

Jako by mu čísi ledové spáry sevřely hrdlo. Hravý tanec pouličních světel se zvolna měnil v mrazivou předtuchu. A pak skladatelovou duší jako rozžhavené železo projela palčivá bolest, neboť si uvědomil, že ještě není připraven zemřít, ještě nenapsal zdaleka vše, co mu vyšší moc uložila, ještě nesplnil své poslání, ne, ještě je příliš brzy...

Milosrdný spánek stále nepřicházel. Johannes to vzdal. Posadil se, opřel se o chladnou stěnu a počítal, kolik dní už tento bezútěšný stav trvá.

Zítra musí požádat Mai, aby mu sehnala nějaké prášky na spaní. A to pořádně silné. Její přítel prý pracuje v nemocnici, tak by to pro ni neměl být problém. Jen ať se holka snaží.

Jinak ho další taková noc zničí.

Všiml si, že i obrázek, jenž měl viset nad jeho hlavou, se kamsi vytratil, ale záhy ho celého pohltila mnohem více vzrušující myšlenka. Napíše symfonii! Monumentální hudební dílo, kterým se rozloučí se světem. Bude úžasná, jistě bude... V hlavě se mu začínalo cosi rýsovat; slyšel hluboký hlas violoncell, jenž zpíval pomalou melodii, která jako by zvala k jakýmsi tajemným, nedosažitelným dálkám; příšerná, trýznivá nemohoucnost, začátek první věty...

Rázně se napřímil. Zrychleně dýchal a poněkud se třásl, ale vnímal jen, jak ho celého zaplavilo ono hřejivé skladatelské rozechvění. Jako by se na okamžik vrátil starý Johannes, ten, který se považoval za stvořitele nových světů, nedotknutelného a nesmrtelného.

Ty časy se rozprchly do všech stran.

Teď už věděl, že není nic. Že jeho život závisí na náhodě, na štěstí, na Bohu. Nikdy v něj nevěřil, ale teď se roztřeseným hlasem tázal, za co ho trestá. Poslední střípek pyšného mistra, jenž odolal všem dosavadním útrapám, mu však trpělivě opakoval, že své povinnosti musí splnit. Ještě musí stvořit jeden svět. A pak...

Tu myšlenku zatlačil hluboko pod všechny ostatní.