Zvláštní příběh

...

„Hele, naše skladatelka!"

Ten protivný, nakřáplý hlas zaplnil celou chodbu a přiměl mě zrychlit krok. Mé nohy jako by samy zamířily za tím zvukem, bezmyšlenkovitě mě donesly za roh a otevřely mi tak výhled na prostornou školní šatnu. U jedné z mnoha řad plechových skříněk stála Alma a vyděšeně kulila ty své ohromné oči.

„Tak co, jak jdou ty tvoje sunatýny?"

Byl to Erik, můj spolužák. Silný jako býk a nejspíš také tak chytrý. Jednou rukou se ležérně opíral o stěnu a šklebil se na mou sestru.

„Nech ji na pokoji," pronesla jsem. Snažila jsem se znít docela nevzrušeně, ale ve skutečnosti mě situace poněkud znepokojovala. „A mimochodem, říká se tomu sonatiny."

Erik se ke mně otočil. „Hele, Laila," konstatoval a prohrábl si módně ostříhané blonďaté vlasy. „Zrovna si tu povídám s tvojí ségrou."

„Všimla jsem si," odvětila jsem stroze.

„Zrovna jsem jí chtěl říct," pokračoval a v očích se mu zlověstně blýskalo, „že už jí ty sunatýny dlouho nevydržej." Na rtech se mu objevil divný, vyzývavý úsměv, jako by si užíval, že ví něco, co já ne.

„Co tím myslíš?" vyhrkla jsem. Ta otázka vylétla z mých úst úplně sama jako malé, nebezpečně upřímné ptáče a rázem tak strhla vratkou zeď mé přetvářky.

Ušklíbl se a mně bylo jasné, že mě má přesně tam, kde chtěl. „No," řekl pomalu, vychutnávaje si nevyslovenou větu, „slyšela jsi o Manifestu Přetržené struny?"

„Cože?"

Na víc jsem se nezmohla. Dočista jsem strnula a stejně tak se zastavil i okolní svět. Jen v mé hlavě šrotovala imaginární ozubená kola.

Ale to přeci není možné! Jak? Jak o tom může vědět?

Vždyť Manifest jsem napsala já!

Ale... on zmizel. Asi před týdnem se mi dočista vypařil z tašky a dosud jsem ho nenašla. Že by snad...

„No fakt," dodal Erik, jenž se zřejmě domníval, že mu nevěřím. „Najdi si to na internetu. Všechno tam je. Jo, a ještě..."

Nenechala jsem ho domluvit. „Odprejskni, Eriku!" zařvala jsem a i mě samotnou překvapilo, jak moc rozzuřeně jsem zněla. Můj spolužák sebou trhl, jako by dostal pohlavek. Věnoval mi překvapený pohled a zmizel mezi skříňkami.

Alma nehybně stála vedle mě a její vyplašené oči jako by mi něco vyčítaly.