II.

2.4K 223 21
                                    

S lehkostí sobě vlastní se prodíral skrz hradbu lidských těl. Pokaždé, když jej zpozorovaly některé z vášní podbarvených očí, jiskřičky v nich jako by pohasly a zorničky se stáhly zpět na standartní velikost. Komplex místností zatemněných tlustými rudými závěsy, které měly za úkol navozovat falešný pocit soukromí, v něm nevyvolával žádné emoce. Necítil strach, když se po něm sápaly ruce lačných mužů a spoře oděných žen, trčící ze všech stran jako horké, kůží a masem obalené větve zlověstných stromů. Necítil opovržení, když jej v nose zašimral štiplavý pach potu, smísený s těžkou vůní vonných tyčinek, kterých v celém podniku hořelo snad několik stovek. Svým hustým dusivým kouřem zaplňovaly každičký kout a halily jinak úplně nahá a lesklá těla do podivného šedého hávu. Všichni jeho klienti a zaměstnanci působili jako sebranka démonů, vyslanci pekel, padlí andělé, kteří do světa lidí zavítali jen proto, aby páchali hříchy a vyváděli něžné dívky z omylů. Právě ty, nevinné jako jarní kvítí, zvědavě vystrkující své výhonky z promrzlé křehké zeminy, se na místech, jako bylo toto, ocitaly v největším nebezpečí.

„Ahoj, fešáku," zavrněla jakási ženština, líně se vykloníc z nejbližších dveří. Na krku jej zašimral její vínem nasáklý dech a seslal mu po páteři mrazivý poryv, který zmizel hluboko pod jeho nohama a do kýžených míst neměl šanci zabloudit.

„Já jsem tvůj šéf, ty hloupá," zavrčel a s pocitem zadostiučinění sledoval, jak zklamaně protáhla obličej a se znechuceným odfrknutím opět zaplula do moře zatracených duší. V nevěstinci si připadal jako v podsvětí. Všudypřítomné sténání a mělké vzdechy plné hrané rozkoše zněly jako nářky duší uvězněných daleko za řekou Styx. Pleskání kůže o kůži bylo zlověstnou připomínkou nestvůrného převozníka Chárona a jeho pramice, jejíž pádlo naráželo do černé vody se stejnou palčivou pravidelností a neúnavností.

Když konečně stanul na schodech vedoucích do jeho pracovny, připadal si opět jako vládce, jímž byl. Stál nad tím neustále se proplétajícím klubkem neřestí ve své nepříliš závratné velikosti, potemnělým pohledem přejížděl temena hlav komíhajících se v rozličných rytmech, sledoval jejich obličeje, jak se křiví ve sladké agónii. Na rtech se mu roztančil spokojený úsměv. Když už musel opustit své království, byl rád, že se mu podařilo rozpoutat líbezný chaos i zde, ve světě lidí. Jste tak slabí, pomyslel si pobaveně, když koutkem oka zahlédl zoufalé počínání jednoho z nově příchozích mužů. Odevzdal se do náruče první ženy, na níž padl jeho zrak, přestože v hlubinách malého podsvětí na zemském povrchu čekalo mnohem šťavnatější ovoce.

Acheron se otočil na patě a aniž by se byť jen jedinkrát ohlédl, stiskl leštěnou kliku na černých dveřích a tiše jako stín zmizel ve své kanceláři.

***

Tu osudnou noc se jí nezdál žádný sen. Předpokládala, že bude plná nočních běsů, že procitne zbrocená potem, ztěžka oddechující, ale její spánek byl až děsivě klidný. Jako by z ní to setkání vysálo veškerou energii, jak pozitivní, tak negativní. Ucítila lehký dotek na svém rameni. Na okamžik se jí stáhly vnitřnosti a žaludek se zkroutil do nepřirozeného uzlu. Pootevřela oči a spatřila rozcuchanou kštici havraních vlasů, protkanou nitkami stříbra. Když však zvedla ruku a prsty si oči promnula, obraz vytvořený jejím podvědomím zmizel. Nahradila jej něžná, mělkými vráskami zbrázděná tvář její matky, obličej lemovaný záplavou stejně hustých rusých kadeří, jako měla Salome.

„Dobré ráno, zlatíčko," zašeptala a přejela jí dlaní po čele. Salome se pod tím dotekem vybavilo její dětství, období prozářené sluncem, chutnající po lízátkách, dokonale bezstarostné a nevinné. Období, kdy ještě nechápala nic z toho, co ji nyní trápilo. Tenkrát jí to připadalo normální. 

Hádovo mementoKde žijí příběhy. Začni objevovat