XI.

1.1K 109 11
                                    

Poryvy větru jí svědomitě narážely do zad a hnaly její křehké tělo dál. Měla pocit, jako by z ní studený vzduch serval všechno oblečení, kůži, svaly a emoce. Kolotoče zetlelého listí se kolem ní rojily jako houfy rozčílených vos a tančily a poskakovaly po deštěm kluzké cestě. Vydala se do lesa, aby alespoň na okamžik unikla kruté realitě. Nebyl to pocit viny, co ji dohánělo na hranici šílenství, naopak. Místo sžíravého smutku cítila nepochopitelnou hrdost. Ještě ten večer kvůli tomu plakala v Acheronově náruči, ale on jí nikdy neřekl, že to, co cítí, je špatné. Měl pro ni pochopení, ale neomlouval její čin. Byl to přece on, kdo jí do ruky podal zbraň. Salome však měla na výběr. Stisknout spoušť, odsoudit svou nevinnou sestru k smrti a získat další minci, nebo sklonit hlaveň k zemi a sledovat, jak Acheronovy rysy tuhnou, hrdost v nich se mění ve zklamání a svůdná temnota v jeho očích se přelévá v kalnou nenávist?

Rozhodla se správně. Chtěla, aby byl šťastný. Aby ji chválil.

Půjdu za to do pekla?" Ta slova vyděsila i ji samotnou. Přivinula se blíž k jeho nahé hrudi, prsty zamotané do tmavých chloupků, obličej schovaný v ohbí jeho krku. Navzdory tomu, že jeho srdce bylo z ledu, z něj sálalo horko.

Acheron zavrtěl hlavou a přejel jí dvěma prsty po tváři. Vychutnával si sametově hebkou kůži potřísněnou slzami. Její smutek chutnal jako radost. Dokonale vyvážený odvar ze smíchu, slunečních paprsků a letních květů. Opojný jako její rty, hořký jako zvrácený charakter jejich vztahu. Ale i přes to krásný.

Ne, sladké stvoření. Tam, odkud pocházím já, nebudeš trpět. Budeš sedět po mém boku a vládnout se mnou těm, kteří by tě chtěli lynčovat. Dělat špatné věci není trestuhodné, Salome. Je to nezbytné," zašeptal zatímco sledoval další slzu, jak se začala povážlivě rychle kutálet po ostré hraně lícní kosti. Nechal ji, aby se dotkla rtů, kde ji vysušil krátkým dotekem jazyka.

Vystoupala až na vrchol kopce, odkud shlížela na zemi nikoho pod sebou. Nekonečná vřesoviště se pod ní rozprostírala jako pouhé tahy štětcem, zanesené na roztříštěné mapě jejího světa. Jejich světa. Hluboko v údolí, zachumlaný v měkké peřině lesů a vysušených stébel trávy, se krčil nestvůrný dům. Spoustu tajemství jistě skrýval již před jejím příchodem, ale teprve po něm se tam začaly dít podivné věci. Šílená teta, sestra s prostřeleným srdcem, ďábel sám, obcující se svou učnicí. Vítr pocuchal lehkou látku šatů, vyhrnul ji těsně nad kolena a zauzloval ji.

Temně černé prameny se jí mezi prsty vlnily jako kluzcí hadi. Téměř se divila, že na jejích dlaních nezanechávaly šmouhy. Tiskla si jeho obličej do klína, oči pevně zavřené, až se jí za víčky dělaly mžitky. Jeho jazyk z ní smýval veškerou vinu, očišťoval ji. V obzvlášť intenzivní moment si do úst nacpala zaťatou pěst a zuby zaryla do kloubů. Chutnaly po oceli, po krvi, po kulce, která ukončila Arianin život. Chutnaly jako zakázané ovoce, jako Acheronovo granátové jablko. Kdyby se Linda dozvěděla, že její rozkošný manžel takto przní svou „neteř", odsoudila by sama sebe k zániku. Dokud byla poslušná a držela krok s vražedným tempem Acheronovy mysli, byla v bezpečí. Dočasně.

Acherone," zasténala přidušeně, dlaní mu přejela po krku, dotkla se odhalených ramen, spálila se o silnou dlaň, která byla pevně obmotaná kolem jejího stehna. Bříšky prstů jí působil palčivou bolest, ale Salome ji ignorovala. Dokázala vnímat pouze rozkoš, kterou jí způsoboval. Libé pocity, které nikdy předtím nezažila, jediné východisko v chmurném království Hádově, jediná hříšnější neřest, než byla ona sama. Byla zlem uvězněným v nevinném těle holoubátka. Purpur prosakoval přes sněhobílé peří a máčel je do ruda. Ďábel schovaný v těle pohledného muže zvedl hlavu, pomalu si olízl rty a v očích se mu zablýskalo způsobem, který v nich Salome ještě nikdy nespatřila. Hlad. Trýznivý hlad. Mučivější než ta nejhorší bolest, žhavější než nejprudčí oheň, studenější než nejchladnější led.

Hádovo mementoWhere stories live. Discover now