Poezie nicoty.

Bez názvu 6

Bez názvu 6,

Dnes už v Ostravě sedím.

Protože včera jsem přiletěl.

Ten večer už zase brečím.

Ať to tak skončí jsem nechtěl.

S brekem do školy chodívám.

A na lidi se dívám.

Co si asi o mně myslí.

A jaký obraz si o mně kreslí.

A jsou i lidi co mě mají rádi.

Kteří jsou mi blízcí.

Tomu říkám kamarádi.

Přes to vše mám oči slzící.

A nad těmi věcmi brečet nechci.

Hrozné tyto pocity.

Ale ne bude to lepší přeci.

Lež co stále slýchávám.

Když tak v té škole sedím.

Úzkostí se svíjím.

Na ty lidi co před tabulí vystupují hledím.

A v duši slzy rojím.

Srdce mě bolí.

Ale nejsem tak holý.

Ti lidé co mám rád mi chybí.

A ve škole mi říkají jak jsem blbý.

Pro co mi srdce bije nevím.

Svému tělu nevelím.

Abych věděl co dělám.

A kde tu lásku hledám.

Naštěstí ty kamarády mám.

Díky nim nejsem tak sám.

Bez nich bych to nebyl já.

A to ani nevím.

Kdo jsem já.