Volání

kapitola 17.

V nose jsem cítila takový štiplavý smrad. Opatrně jsem zamžourala očima a když jsem alespoň trochu zaostřila, tak jsem se rozhlídla. Ležela jsem na vlhké a studené zemi. Pokusila jsem se zvednout. Trochu jsem se zapotácela, ale ustála jsem to. Byla jsem pořád vlk. Rozhlédla jsem se po místnosti. Byla to kamenná místnost s mřížemi, malinkým okýnkem na druhé straně a zavěšeným prknem u zdi, které mělo sloužit asi jako postel.

Vězení? Pomyslela jsem si. Obešla jsem celou celu a podívala jsem se zkrz mříže. Ležela tam krásná sněhově bílá vlčice. Vypadalo to, že jen spí, ale pak otevřela oči a upírala na mě zrak. Bylo vidět, že už delší dobu nejedla anebo dostávala fakt malé porce. Pokusila se zvednout a sice se zvedla, ale s velkou námahou a musela se opírat o zeď.

Kde to jsem? vyslala jsem k ní myšlenku. Chytili tě Zavrhnutí. Proč tebe? Jsi Poslední? zavrčela vlčice. Jsem Vyvolená. A kdo jsi ty? řekla jsem a vlčice na mě vykulila oči. Sáro? řekla a já jsem se na ni podivně podívala. Odkud mě znáte? řekla jsem. Já jsem tvoje matka. řekla a se mnou to málem šlehlo. Matka? Já myslela, že tě smečka zachránila. řekla jsem. To sice ano, ale když jsem se dozvěděla, že hledáš Poslední, tak jsem se rozhodla tě hledat a na naší cestě nás přepadli Zavrhnutí. Pomohla jsem smečce utéct, ale mě už se to nepodařilo. řekla a sklopila hlavu. Aha. Mě chytili, když jsem běžela lesem, protože- zasekla jsem se, protože až teď jsem si uvědomila, že ho taky možná zajali.

Najednou jsem uslyšela skřípání dveří. Moje cela byla úplně na konci chodby, takže jsem nic neviděla. Slyšela jsem mužské hlasy, které se neustále přibližovali. Najednou se nějací chlapi zastavili před mojí celou. "Jak se ti tady líbí maličká? Máš hlad? Tady máš." řekl jeden z nich a hodil přede mě flák masa. Já jsem si k tomu přičuchnu a něco zvláštního jsem z toho ucítila.

Spavin? ucítila jsem nějakou látku, která tam byla evidentně nějak vmíchaná. To maso jsem vystrčila ven z cely a ten chlap se ušklíbnul. "Chytrá holka. Jídlo dostaneš za hodinu. Nejspíš nebude otrávený. A jinak tohle je tvůj hlídač." řekl a podíval se na nějakýho asi dvaceti letého kluka. Já jsem jen zavrčela a odešla jsem si lehnout na to prkno, které by mělo sloužit jako postel. "Já musím něco zařídit. Tak tady hlídej." řekla ten chalp a odešel.

Ten kluk mě chvíli pozoroval a já jsem se ho snažila ignorovat, ale nešlo to. Můžeš na mě přestat čumět!? vyštěkla jsem na něj v myšlenkách, až mě z toho zabolela hlava, ale jeho evidentně víc. Chytl se za spánky a zatnul zuby. "Ty jsi ale mrška. To si ještě užiju." řekl a utevřel dveře do cely. Vešel dovnitř a zabouchl za sebou. Ten mačo si nechal klíče z venku v zámku. Nechal jsi si tam klíče troubo. řekla jsem s vlčím úšklebkem. "Já vim. Nebojím se tě. Pokud mě jen škrábneš, tak tě můžu mučit, ale zabít tě z mě neznámích důvodů nesmím." řekl a sedl si do rohu místnosti blíž k mojí "posteli" Já jsem se na něj nějakou chvíli dívala, ale pak jsem se k němu otočila zády a lehla jsem si.

Už ležím asi půl hodiny, ale pořád nemůžu sakra usnout. Otočila jsem se a podívala jsem se na toho kluka. Pozoroval mě. Nehnutě tam seděl a koukal se na mě. Neunavuje tě to? poslala jsem mu trošku drzou myšlenku a on sebou překvapeně trhnul. Asi mě nepozoroval, ale byl ponořený do vlastních myšlenek.

"Proč tě to zajímá?" odsekl. Ty seš teda milej. řekla jsem a odfrkla jsem si. "Proč bych na tebe měl bejt milej? Jsi vězeň a já dozorce." řekl a probodával mě očima. Zabil jsi vůbec někdy někoho? řekla jsem. On si vyhrnul rukáv a tam měl jizvu, která se mu táhla od lokte až k zápěstí. Takže zabil. řekla jsem si sama pro sebe v duchu. "A ty?" řekl a já jsem zavrtěla hlavou.