Ty můžeš, já musím

14

"Ne, tohle nevyhazuj!"
"Proč? Je to jen sklenice plná mrtvých pulců."
"Ale já na nich testovala vliv svého nového jedu na rozkládání!"
"Pozdě, jsou v koši."
"Ach jo! Tenhle tvůj úklid se mi ani trochu nelíbí. Vyhodila jsi mi liščí ocas i přejetou kočku a teď ti pulci. Ničíš mi to tu kousek po kousku."
"Ale notak. Je to tu hezčí a útulnější. A ty růže tomu prosp- Co jsi do nich dala?!"
"Já? Do růží? Nic."
"To není možné! Ještě před chvilkou byly nádherné a teď připomínají rozbité koště!"
"V tom případě ke vše v naprostém pořádku. To není chyba těch růží. Tomu se říká prozření."
"Ale ne! Koukni!"
"Počkat!!!"
"Co?!"
"Nebuď hysterická, ja jen... Tenhle džbán měl být pro nás dvě k pití. A tu vodu někdo musel otrávit. A já to nebyla..."
"Co tím chceš říct?! Že když pomine tvoje drogové peklo, tak nás někdo zabije?!"
"Drogový peklo je pořád tady. Ale ta voda..."
"Já se bojím."
"Jsi hysterická..."
"Ale já mám prostě strach!"
"Neboj, kdyby nás chtěl někdo zabít, tak nás odprá-" Křach. Malovaná váza za Damnathořinou neupravenou hlavou se rozletěla na kusy. "-skne na místě..."
"Tohle není sranda!!"
"Já vím, kde máš matku?"
"Prosím?!"
"Tvoje máma, kde je?"
"Doma, proč?!"
"A co má na sobě?"
"Modrou květovanou blůzu. Proč sakra?!"
"Upřímnou soustrast."
"Co?!"
"Je mi to moc líto. Měla bys jít nahoru."
"Proč?!"
"Protože až z parapetu sundám modrou květovanou blůzu a vybalím z ní ženské srdce, nebude to zrovna hezkej pohled."
"CO?!" Tahle otázka nebyla ani zakřičená, ani zařvaná. Byla prostě součástí reality, stejně, jako dubové poleno a stejně, jako to poleno vás majzla po hlavě. "Obávám se, že s tím už nic nepůjde..."
"Ale já nechci! Ja nemůžu! Já..."
"Pšššt... To bude dobrý. Nenapadlo mě, že by ti ťo mohlo tak vadit..."
"Já, ale... Proč? Co?!"
"Pijď, pojď ke mně do pokoje, ano? Je tam krásně..."
"Já se tam bojím!!!"
"Neboj, neboj, budu s tebou. Neplač, autorko. Bude dobře."
"Nikdy už nebude dobře. Nikdy už nic nebude v pořádku! Damnathoris! Proč?!"
"Počkej, pust mě, vždyť jsi mi zmáčela celý záda. Nebreč..."
"Ty... Nechápeš... Máma... Tys ji nikdy neměla... Je to..."
"Klid, autorko, klid." Damnathoris kolébala v náručí malý uzlíček nervů. Sama byla na smrt zvyklá a nikdy ji nenapadlo, že by někohi taková banalita mohla tak zasáhnout... "Ach ty hloupé lidské city..." Pomyslela si, položila svou maličkou autorku na širokou postel s nebesy a svalila se vedle ní. Netušila proč, ale měla až odporně mateřskou tendenci tuhle pubertální zoufalkyni chránit.

Omlouvám se za vsschny ty chyby a pfeklepy, ale jsem totálně mimo a Vánoce mi moc nepomáhají. Snad to něhak rozluštíte á ja zvládnu.
Vaše šílená a nestíhající Hell
P.S.:komenty a kritiká jako vždy potěší ❤❤❤