Return Bloody tear (ff Avengers)

17. Strach z bubáků pod postelí? Ne...

,,Steve, můžu tě o něco poprosit?" Řekla z ničeho nic Max a dál koukala do stropu. ,,Jo." Nadzvedl jsem se na loktech abych na ní líp viděl. ,, Asi to bude znít divně, ale....řekni mi něco o mně." Musel jsem se nad tím usmát. Poplácala rukou na místo vedle sebe. Zvedl jsem se tedy ze země a šel jsem si sednout na postel vedle ní. ,, Víš, když jsi se tu poprvé objevila, tak byl Stark štěstím bez sebe. Ta.....Melinda byla asi výjimečná žena, když ji Stark miloval."

Z pohledu Max

Když se Steve zmínil o mé mámě, tak mi bylo najednou nějak.....smutno. I když si na ni nepamatuju, nevím čím to bylo. ,,No prostě tě strašně rád viděl. Nechtěl se od tebe celé dny hnout. Čekal až se probudíš. Změnila jsi nás všechny. Vždycky jsi nás dokázala ukecat do těch nejbláznivějších věcí." Zasmál se Steve. ,, Pak se ale HYDRA spojila s Lokim. Těm šťastným chvílím byl konec. Víš, tenkrát....Loki....on tě zabil. Stark i my ostatní jsme truchlili. Dlouho. Ale na tohle všechno si určitě vzpomeneš sama." Usmál se povzbudivě. Nevím proč, ale prostě jsem mu věřila. Věřila jsem mu ve všem co teď řekl. ,,Max ukaž mi tvou ruku." Natáhla jsem k němu pravou ruku. Podíval se na prstýnek, co jsem na ní měla. ,,Co je?"

,,Jen jsem se díval, že tenhle prstýnek nosíš furt. Proč?" Měl pravdu, vlastně ho sundávám jen do sprchy. ,, Nevím. Prostě pro mně něco znamená. Je hezký že?" Steve pokrýval hlavou a dál si ho s úsměvem prohlížel.

Z pohledu Steva

Moc dobře si pamatuju, jak jsem jí tenhle prstýnek dal k osmnáctinám. Udivuje mně, že ho nosí dodnes. Byl to pro mně krásnej večer. Ten večer mi odpustila to, že jsem se k ní choval tak hnusně. A taky jsem si ten večer začal uvědomovat, že ji mám opravdu rád. Po nějaké době jsme šli oba dva spát. Já jsem si zase lehl na zem a Max zůstala na posteli. ,,Steve." Řekla potichu Max. ,, Bojím se." Zasmál jsem se. ,, Nejsi už trochu stará na to, aby jsi se bála bubáků pod postelí?" Max se usmála. ,,Ne, nebojím se strašidel pod postelí. Bojím se mých vzpomínek. Co když si vzpomenu na něco špatnýho? Co když se dozvím něco, co nechci. Radši nechci vědět čím jsem byla. Je to tak asi lepší." Bylo mi jí líto. Chtěl bych, aby si vzpomněla. Nějakou dobu jsme si povídali až jsme se dostali k tématu o dětech. ,, Chtěla by jsi mít někdy děti Max?" Trochu nesměle jsem se jí zeptal. ,,Byla by to radost mít malou Kate, nebo Alexe." Usmál jsem se. Vždycky jsem chtěl, abych měl dcerku jménem Max. Chtěl jsem, aby se jmenovala po své matce. Max se smutně podívala dolů. Buď se mi to zdálo, nebo jí opravdu stekla sla po tváři. ,,Max, ty brečíš?"

,,Ne." Popotáhla a otřela si mokrou tvář. ,, Max nejsem slepej. Nesnáším pohled do ubrečených očí ženy."

,,Tak se na mně přestaň dívat." Lehla si na záda a podívala se do stropu. Viděl jsem, jak jí po tváři stekla další slza. Tak strašně moc rád bych jí teď objal a utěšil ji, že bude všechno v pořádku. Jenže nemůžu. Je furt tak chladná a odtažitá. Nikoho z nás nemá ráda a nikomu nevěří. Ani se jí nedivím.