Nadprirodzené Schopnosti a bytosti [DOKONČENO]

Proč se rodíme...

Plány, které si formujeme před narozením, jsou dalekosáhlé a podrobné. Zdaleka v nich nejde jen o volbu životních výzev. Vybíráme si své rodiče (a oni nás), dobu a místo narození, školy, do nichž budeme chodit, domovy, v nichž budeme žít, lidi, s nimiž se setkáme a vztahy, jež prožijeme. Pokud jste někdy měli pocit, že určitou osobu, s níž jste se právě seznámili, už dávno znáte, je docela možné, že tomu tak opravdu je. Takový člověk byl zřejmě součástí vašich plánů před narozením. Jestliže máte podivný pocit,že už jste někdy nějaké místo či obraz viděli nebo určité jméno nebo větu slyšeli, často se jedná o matnou vzpomínku na to, o čem jste mluvili před svým narozením. Při mnoha plánovacích sezeních už máme jméno a vzhled té osoby, kterou se staneme ponarození. Pomáhá nám to vzájemně se pak poznat na fyzické úrovni. Pocit déjà vu se často správně připisuje nějaké události z minulého života, ale mnoho déjà vu jsou vzpomínky na plánování před narozením.

Když se ocitneme na Zemi, zapomeneme na svůj duchovní původ. Před narozením víme, že nastane takováto amnézie. Na tento stav zapomnění odkazuje výraz „za závojem". Jako božské duše chceme na svou pravou identitu zapomenout, protože až rozpomínání nás přivádí k hlubšímu sebepoznání. Abychom se dopracovali k tomuto hlubšímu vědomí, opouštíme nefyzickou sféru – sféru radosti, míru a lásky – protože tam neprožíváme žádný kontrast vůči sobě samým.

A bez rozporů nemůžeme sami sebe doopravdy poznat a vyvíjet se.

Představte si svět, kde je pouze světlo. Jestliže jste nikdy nezažili tmu, jak můžete chápat a ocenit světlo? Právě kontrast mezi světlem a tmou vede k hlubšímu pochopení a nakonec ke vzpomenutí si. Fyzická rovina nám tyto kontrasty poskytuje, protože zde vládne dualita: nahoře a dole, teplo a zima, dobré a špatné. Smutek, který vzniká v důsledku duality, nám umožňuje lépe poznat radost. Chaos na Zemi nás nutí více si cenit klidu a míru. Když se setkáme s nenávistí, prohloubí to naše pochopení lásky.

Kdybychom tyto aspekty lidstva nikdy nepoznali, jak bychom mohli poznat své Božství?

Představte si, že pocházíte z místa, kde neustále hraje nádherná hudba. Tato hudba vás naprosto uchvacuje. Slýchali jste ji po celý svůj život. Nikdy nepřestala hrát a nikdy nehrála žádná jiná hudba. Jednoho dne si uvědomíte, že jste tuto hudbu vlastně nikdy doopravdy neslyšeli, protože jste ji poslouchali pořád. Přesněji, nikdy jste ji doopravdy nepoznali, protože neznáte nic jiného. Proto se rozhodnete, že byste ji chtěli opravdu poznat.

Jak by se to dalo udělat?

Jedním řešením by mohlo být odejít někam, kde tato hudba nehraje. Třeba by tam mohla hrát jiná hudba, taková, která obsahuje drásavé tóny nebo příliš hlučné pasáže. Takový kontrast by vás přiměl novým způsobem ocenit tu hudbu, kterou jste vždycky poslouchali ve svém domově. Druhou možností by bylo jít někam, kde ta hudba neexistuje, ale vy byste ji popaměti vytvořili. Zážitek z komponování nádherných melodií by vám pomohl ještě hlouběji pochopit krásu té hudby. A pak existuje ještě třetí možnost. Ta je o mnoho náročnější, ale zároveň obsahuje příslib největší odměny. Napadne vás, že skutečně hluboké poznání té hudby můžete získat, když půjdete na místo, kde tato hudba nehraje, vy ji ale nanovo vytvoříte – ovšem až poté, co zapomenete, jak zněla. Zážitek vzpomenutí si a poté zkomponování úžasné symfonie z vaší vlasti by vám poskytl nejbohatší, nejúplnější a nejdokonalejší poznání její nádhery a velikosti.A tak se statečně vydáte do světa, kde je možné zažít tuto třetí možnost.

Tam slyšíte hudbu, o níž se domníváte – jelikož jste ztratili paměť že je jedinou hudbou, kterou jste kdy slyšeli. Některé písně jsou krásné, ale hodně z nich vám trhá uši. Tyto nelibé tóny ve vás probouzí touhu – a nakonec i odhodlání – vytvořit onu původní skladbu.

Brzy tedy začnete sami komponovat. Ze začátku vás rozptyluje hlasitá hudba hrající v tomto novém světě. Časem se ale odvrátíte od vnějšího hluku, začnete naslouchat melodiím ve svém srdci a vaše hudební výtvory jsou čím dál tím úžasnější. Nakonec složíte mistrovské dílo, a když je dokončíte, na něco si vzpomenete: to, co jste složili, je přesně ta hudba, která hrála ve vaší vlasti. A tato vzpomínka vede ještě dál: vy sami jste tou hudbou! Nebylo to něco, co jste slyšeli vně sebe sama, spíše jste to byli vy sami. A tím, že jste sami sebe vytvořili nanovo na novém místě, jste došli k poznání sebe sama – poznali jste se tak, jak by to nikdy nebylo možné, kdybyste nikdy neopustili domov.

A přesně po tomto zážitku touží duše. Duše je božská jiskra. Osobnost – lidská bytost – je část energie duše ve fyzickém těle.

Osobnost se skládá z dočasných rysů, jež existují pouze během fyzického života, a z nesmrtelného jádra, které se po smrti znovu spojí s duší. Duše je nesmírná a přesahuje osobnost. Během různých inkarnací vznikají různé osobnosti jakožto projevy téže duše. Proto je pro duši životně důležitá každá její osobnost a duše všechny své osobnosti vroucně miluje.Je důležité vědět, že osobnost má svobodnou vůli.

Může tedy přijmout, ale i odmítnout své životní výzvy. Země je jevištěm, kde může osobnost hrát podle scénáře napsaného před narozením, anebo se od něj odklonit.

Vybíráme si, jak budeme reagovat – buď hněvem a zatrpklostí, anebo láskou a soucitem. Když si uvědomíme, že jsme si své výzvy naplánovali, je pro nás mnohem jasnější a snazší, jak se rozhodnout. Dokud jsme ve fyzickém těle, naše duše s námi komunikuje prostřednictvím pocitů. Pocity jako radost, klid či nadšené vzrušení naznačují, že jednáme nebo smýšlíme ve shodě s naší pravou podstatou, jíž je milující duše. Pocity, jako jsou strach nebo pochybnosti, vypovídají o opaku. Naše tělo je mimořádně citlivým přijímačem (i vysílačem) energie, která nám prostřednictvím pocitů říká, zda jsme, či nejsme ve shodě s tím, kým opravdu jsme, a s tím, jak se momentálně projevujeme.