Harmony - When I was with you...✔

18. - Poslední kapka

Hermiona

Den po plese, když už jsem byla doma z práce, začal někdo najednou horlivě zvonit na zvonek. Bylo už půl deváté večer a tak mě dost zaskočilo, že v tuhle hodinu ke mně někdo přišel.

,,Už běžím!" křikla jsem směrem ke dveřím a běžela k nim. Zvonění doplnilo teď už i bouchání.
,,Chvilku ztrpení!" zakřičela jsem podrážděně, protože mě rozzuřilo, že je člověk za dveřmi tak netrpělivý. Když jsem se koukla přes kukátko, kdo to je, naskytl se mi pohled na mého zrzavého kamaráda. Otevřela jsem dveře a on vtrhl dovnitř. Dala jsem si naštvaně ruce v bok.
,,Hoří snad nebo co?!" zeptala jsem se nasupeně.

,,Vlastně by se to dalo tak nazvat." odpověděl mi Ron.

,,Tak co tě sem tedy přivádí?" zeptala jsem se, zavřela dveře a mířila si to do kuchyně. Ron mé kroky následoval.

,,Ta hádka mezi tebou a Pastorkem." vysvětlil a mně se na tváři objevil zamračený výraz.

,,Mluv o čemkoliv jiném, ale o Pastorkovi se bavit nehodlám." řekla jsem nevrle.

,,Opravdu? A proč?" dělal že nic neví, ale já moc dobře věděla, že ví vše.

,,Rone, ty víš moc dobře proč, takže laskavě na mě nehraj, že nic nevíš! Nemám na to absolutní náladu!" začala jsem na něj křičet a opřela se o kuchyňskou linku.

,,Ty jsi na něj hodně naštvaná, že?" optal se.

,,Připadám ti, že mám náladu se o něm bavit a jsem klidná?! Ne nejsem! Strašně mě naštval! Takové vtipy jsou na mě moc!" řekla jsem a rozhodila rukama do vzduchu. Můj ty Merline, jak mě ty jeho řečičky vztekem rozpálily doběla!

,,Hermiono, uklidni se prosím. Já chápu, že je toho na tebe příliš, ale máš kolem sebe spoustu lidí, kteří ti v tom chtějí pomoct." zkusil mě Ron uklidnit a přistoupil ke mně blíže, aby mě mohl pohladit povzbudivě po rameni. Najednou se to ve mě všechno zbořilo. Ta barikáda, která bránila cestu v projevení mých citů se právě zbořila a mé emoce vypluly na úplný povrch. Začala jsem brečet a sesunula jsem se k zemi. Mezi vzlyky jsem promlouvala k Ronovi:

,,Já vím, že se chovám jako blázen...jenže já už prostě nemůžu! Já už toho všeho mám plný zuby! Přežiju válku, ale kvůli ní přijdu o svou lásku a o své rodiče, mému synovi hrozí smrt, obtěžuje mě od včerejška svými omluvnými dopisy zatracený francouzský ministr kouzel a ještě ztratím důvěru v Pastorkovi, kterému jsem vždy bezmezně věřila! Co horšího se ještě může stát?! Osud mě přímo nenávidí! Nejraději bych už nebyla!" Ron se ke mě sehnul, vytáhl mě na nohy a objal mě.

,,Tohle už nikdy neříkej! Ani slůvko o tom, že by sis nejraději vzala život, jasné? Osud nebyl k tobě vždy jen krutý. Občas se stalo něco, co bys zpět vrátit nechtěla, no ne? Máš úžasného syna, přátele, kteří stojí při tobě, dobrou práci. Je toho ještě spoustu, co bych mohl říct." svíral mě pevně v objetí a hladil mě konejšivě po vlasech.

,,Osud je ke mě krutý, Rone. Dává to vůbec smysl? Proč by mi osud nadělil poznat Harryho, když by mi ho hned na to chtěl vzít?!" Otírala jsem si slzy do Ronovy košile, kterou měl na sobě a on mě nepouštěl z objetí.

,,Možná ti ho osud tak úplně nevzal." řekl Ron ve chvíli, kdy můj pláč trochu ustal. Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se na něj. Tvářil se zcela vážně a já se ho vzápětí zeptala:

,,Co tím chceš jako naznačit?" Ron se mírně odtáhl, aby mohl uchopit moje ruce do těch svých.

,,Hermiono, teď mi musíš slíbit jednu věc. Ať ti řeknu cokoliv, věř mi prosím. Vždy jsi mi věřila a tak doufám, že ve mně důvěru neztratíš." promluvil ke mně a můj výraz se ze zmateného přeměnil na naštvaný a zklamaný zároveň. Tušila jsem, že mi chce namluvit to, co Pastorek, ale moc jsem se modlila, abych se pletla. To by mi přece Ron nikdy neudělal...nebo ano?

,,Povídej..." pobídla jsem ho pomalu.

,,No, víš...Jde o to, že to, co ti řekl Pastorek, je pravda. Harry žije..." Jeho slova byla ale přerušena.

,,Tak ty taky?!" vyjela jsem na něj okamžitě a vytrhla jsem své ruce z těch jeho.

,,Slíbila jsi, že mi budeš důvěřovat každé slovo, co ti řeknu." zarazil mě Ron.

,,MLČ! Tak ty si myslíš, že ti tohle sežeru?! Tak to se šeredně pleteš! Za co Rone?! Co jsem ti kdy provedla, že mě takhle trápíš?! Jaký k tomu máš důvod?!" sesypala jsem se znovu na zem a začala opět brečet. Už jsem z toho všeho byla unavená.

,,Tak to není, Hermiono! Já tě mám moc rád a nikdy bych ti takhle neublížil!" hájil se a natáhl ke mně ruku.

,,Nedotýkej se mě! Domluvili jste se na mně s Pastorkem! Zajímalo by mě za co mě tak trestáte?!" vydralo se mi z hrdla.

,,Hermiono, poslouchej se zatraceně! My ti říkáme pravdu! Co bych to byl za kamaráda, abych si dělal legraci z Harryho smrti a trápil tě tím?!" snažil se mě přesvědčit.

,,Stejnou otázku si pokládám i já." podívala jsem se na něj zlostně.

,,Podívej...já ti říkám pravdu a..." nestihl to ale doříct, protože jsem se s posledních sil vymrštila na nohy a ukázala rukou na dveře.

,,Támhle jsou dveře...Běž a nechoď mi na oči..." řekla jsem klidně. Podíval se na mě prosebně a já si jen v duchu řekla, jak ho to může ještě bavit hrát to na mě.

,,Ale já..."

,,ZMIZ!" okřikla jsem ho už tentokrát a on se pomalými kroky dopotácel ke dveřím. Když je otevřel, podíval se na mě a zkusil mi znovu domluvit:

,,Hermiono, jsme přátelé, vyslechni mě pro..."

,,Přátele?...PŘÁTELÉ?! OD TÉTO CHVÍLE JIMI NEJSME A UŽ NIKDY NEBUDEME! JE TI TO JASNÉ?!...VYPADNI! ZMIZ MI Z OČÍ! UŽ TĚ NECHCI V ŽIVOTĚ VIDĚT!!!" zakřičela jsem, jak nejvíc jsem mohla a on se poté bez jediného slova vytratil. Sedla jsem si na pohovku a složila hlavu do dlaní. Tohle byla už opravdu poslední kapka. Asi budu muset někoho navštívit. Někoho, u koho jsem naposledy byla před dvěma lety.

Ron

Ona mi to prostě nevěří! Musím za Harrym, neprodleně. Došel jsem až k Harryho bytu a po zazvonění mě vpustil dovnitř.

,,Tak co Hermiona, Rone? Jak to dopadlo?" zeptal se ustaraně.

,,Nejhůř jak mohlo. Myslí si, že je to jen nějaký vtip a chci jí tím trápit. Snažil jsem se jí vysvětlit, že já i Pastorek to myslíme vážně, ale ona mi nevěří. Poslala mě do háje s tím, že už nejsme přátelé a že už mě nechce v životě vidět." vyprávěl jsem Harrymu, co se událo. Ten na nic nečekal a rozešel se ke dveřím. ,,Kam letíš?" zeptal jsem se a on zastavil.

,,No kam asi? Jdu za Hermionou." oznámil mi a ve mě hrklo.

,,Co?!" vyhrkl jsem.

,,Jo, jdu za ní. Měl jsem to udělat jako první a ne tam poslat vás a nechat vás se s ní rozhádat. Mrzí mě, že jste se pohádali. Teď jí jdu ukázat, že jí její dva blízcí lidé nelhali." oznámil mi a když sáhl po klice, zastavil jsem ho ještě na chvíli:

,,Jsi připraven na to se s ní setkat?"

,,Nejsem, ale musím už konečně za ní. Takhle nepomáhám totiž ani jí, ani sobě, ani vám a dokonce ani svému synovi." zakončil to s povzdechem a pak mi zmizel před očima se zabouchnutím dveří.

•••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••

Já vím, jsem hrozná, že jsem teď rozhádala i Rona s Miou, ale jak jste se dočetli na konci, Harry by to měl už pravděpodobně v příští kapitole vše napravit. ;) :D
Takže jak jsem slíbila, jejich setkání už se blíží a snažila jsem se to moc nenatahovat. :)

Děkuji za všechny hlasy, přečtení a komentáře!!!❤❤❤

Vaše Helen ❤