Harmony - When I was with you...✔

28. - Závěť Harryho Pottera

Hermiona

Ležela jsem v posteli a už byla noc, když se otevřely dveře a přišel Harry. Ulehl vedle mě a já se k němu co nejvíc přitiskla. 

,,Co rána? Bolí?" zeptal se mě Harry a stáhl ze mě přikrývku, aby pohlédl na mé břicho. Rána byla částečně zacelená pomocí kouzla, které na mě použila paní Weasleyová. Byla samozřejmě s takového incidentu jako vždy velice vystrašená.

,,Všechno je v pořádku." ujistila jsem ho a on mě chytil kolem pasu a políbil do vlasů. Vzpomněla jsem si na něco, na co jsem se chtěla Harryho zeptat a tak jsem se mírně odtáhla a pohlédla do jeho smaragdových očí.

,,Za co jsi se omlouval, když jsi ke mě přiběhl po tom útoku Prašivce?" zajímalo mě. Harry položil hlavu na polštář a zadíval se provinile směrem nahoru.

,,Nijak jsem ti nepomohl. Jen jsem nečinně přihlížel...tomu všemu...tomu, jak ti ublížil. Sevřelo se to všechno ve mně." šeptal a přitom zavřel oči. Podepřela jsem se jednou rukou a pohlédla na něj ze shora. Pousmála jsem se a přitiskla své rty na ty jeho. Polibek mi opětoval a já se musela usmát ještě víc.

,,Moc dobře jsi věděl, že nemůžeš nic dělat. Pokud by ses o něco pokusil, tak by mi ublížil ještě víc. Nemáš se za co omlouvat." promlouvala jsem k němu a on se pousmál. Políbil mě na tvář a pak objal kolem pasu. Položila jsem si hlavu na jeho hruď a zavřela oči. Byla jsem s ním tak šťastná. Po chvíli ticha se mi v hlavě zrodila myšlenka, která se mi ani trochu nelíbila. Otevřela jsem oči a až teď jsem si všimla, že se Harryho hruď pravidelně zvedá. Nechtělo se mi ho budit, ale musela jsem.

,,Harry." zatřásla jsem s ním a on otevřel pomalu oči.

,,Ano, lásko?" optal se rozespale a oba dva jsme se posadili. Skousla jsem si nervózně spodní ret a rozpovídala se o svých obavách:

,,Máme všechny tři relikvie smrti, ale je tu jeden problém. Jak zařídíme, aby opravdu patřily Albusovi? Hůlka by musela být jeho, pokud by nad někým zvítězil. A jak můžeme vědět, že bude stačit si říct, že ty předměty jsou jeho? Pro Merlina, teď mi to došlo! Vždyť mu ty předměty takhle jednoduše náležet nemohou!" schovala jsem tvář do dlaní s hrozeným povzdechem.

,,Máš pravdu, Hermiono. Je to zvláštní a dost problematické. Překvapuje mě ale tedy, že tě něco nenapadá. Většinou znáš odpověď nebo řešení na tyhle problémy právě ty." promluvil na mě Harry a já se na něj podívala se smutným výrazem ve tváři.

,,Bohužel neznám vždy na všechno odpověď, a tak to je už od té doby, co se rapidně zhoršil můj psychický stav. Občas jsem i v práci potřebovala pomoct s většími a náročnějšími pracovními záležitostmi, protože jsem neměla takovou sílu se soustředit. Vsadím se s tebou o co chceš, že ještě před válkou bych všechny ty věci v práci zvládla úplně sama a možná i lépe." povzdechla jsem si. Cítila jsem se za tohle vždy tak slabě. V těch chvílích, kdy jsem potřebovala pomoc Lenky Láskorádové, Kingsleyho, nebo ideálně obou dvou najednou, mi bylo neskutečně trapně.

,,Tohle si budu vyčítat do konce svého života...to, že jsem tě opustil. Kdybych to býval byl neudělal, tak by ses mohla v klidu soustředit na práci, mohli bychom společně vychovávat Ala a žít jako spokojená rodina. Ale já jsem to udělal..."

,,...už žádné výčitky." zarazila jsem ho a políbila, abych ho na chvíli přerušila v mluvení. ,,Teď jsem šťastná a všechny ty trhliny v mém srdci, co se za ty poslední dva roky udělaly, se léčí. Ty je léčíš svou přítomností." řekla jsem a on si mě spokojeně přivinul do objetí. V tom objetí jsme taky nakonec oba dva spokojeně usnuli.