Rozkaz zabít ❤🔪 [Martinus Gunnarsen] [DOKONČENO]

11. 💕

Běžel jsem docela dlouho, ale pořád jsem ji nemohl doběhnout.

Běžela fakt rychle jakoby jí snad šlo o život.

Ono jí o ten život vlastně totiž šlo.
Zašeptalo zase mé svědomí, které už jsem se rozhodnul ignorovat.

Dívka doběhla na menší prostor, kde byli stromy vykácené a já už začínal mít opravdu strach.

Potom ale dívka zakopla a spadla na zem, což byla výhoda pro mě.

Rozběhl jsem se jak nejrychleji jsem mohl, ale ona byla i přesto rychlejší a už stála na nohou.

Tentokrát ale byla otočená čelem ke mně a pomalu couvala.

Já si ale v tu chvíli všimnul něčeho, co mě neuvěřitelně vyděsilo.

Pár metrů za ní se totiž nacházel útes, ke kterému se nebezpečně přibližovala.

„Zastav!” Zavolal jsem na ni, ale ona jen přidala do kroku.

Pomalu jsem se k ní rozešel, ale ona v tu chvíli ještě víc zrychlila a mně v tu chvíli došlo, že takto to nepůjde.

Proto jsem se tedy zastavil a začal pomalu mluvit.

„Já vím že mi nejspíš nevěříš, ale teď mi prosím věř. Za tebou je útes a jestli nezastavíš, spadneš.” Dívka poslouchala, ale stejně nezastavila.

„Prosím jenom zastav.” Řekl jsem prosebně, ale dívka mě stejně neposlechla.

Nacházela se už jen asi dva metry od útesu. Stačilo pár kroků a spadla by dolů.

„Jenom se prosím zastav.” Řekl jsem a pomalu se k ní rozešel, ale v ten moment udělala několik rychlých kroků dozadu a už balancovala na kraji útesu.

Neváhal jsem ani na chvíli a vyběhl jsem za ní jak nejrychleji jsem dokázal.

Nevěděl jsem jestli to stihnu, ale alespoň jsem se o to pokusil.

Doběhl jsem k ní a okamžitě jí omotal ruce kolem pasu a přitáhnul si ji k sobě.

Odstoupil jsem kousek vzad a zhluboka dýchal.

Dívka mi omotala ruce kolem krku a objala mě tak pevně, jako by mě už nikdy nechtěla pustit.

Docela mě to překvapilo, ale musím přiznat, že se mi to líbilo.

Pevně jsem jí objímal a hladil jí po zádech.

„Shhh. Už je to dobrý.” Zašeptal jsem jí do vlasů a snažil se uklidnit její hlasité vzlyky, které se rozléhaly po celém lese.

Stačilo tak málo. Šeptalo opět mé svědomí.

Stačilo ji nechat jen spadnout a nemusel bys ji zabíjet. Měl bys to za sebou. Ale ty ne, že? Martinus Gunnarsen ji prostě musel zachránit. Šeptal hlas v mé hlavě.

A já ač nerad jsem si to přiznával, tak měl pravdu.

Ahojky! 💞 Dlouho nevyšla nějaká kapitolka a tak tady jednu takovou kratší máte. 💗 Btw. Kdo ví, co bylo včera za den? 😶 Ano středa, 😂 ale já myslím konkrétní datum 21. 2. 2018. 😍💓
Btw2. 😂 Zítra se můžete těšit na takové menší překvapení. 😊💗