Tajemné Lži

33.kapitola-Nejistota

Harry se chystal letaxovat zpět do Bradavic, jenže Snape ho na poslední chvíli zastavil.
,,Přemistěte se ke mně do kabinetu."
Na malou chvíli se zarazil. Srdce mu poskočilo nadějí, ale zároveň i nervozitou. Nakonec jen přikývl.
,,Bradavice-kabinet profesora Snapea!"
Zelené plameny ho rázem pohltily. Z krbu se nakonec dovrávoral k židli před Snapeův pracovní stůl. Nedokázal se ubránit ironické myšlence.
Proč tak moc teď najednou stojíš zrovna o Snapea?
Otevřel svou mysl a poprosil o pomoc Godrika Nebelvíra.
,,Harry?"
,,Dělám správnou věc?" vyhrkl zoufale.
,,To ví jen a jen tvé vnitřní já."
Jenže co když to jednoduše nevím?
,,Víš, žes právě ke mně promluvil myšlenkově?"
,,Vážně?"
,,Teď už ne," zasmál se Godrik.
,,A proč mě minule nechal utéct? Vypadal, jako by o mě nejevil zájem."
,,Bál se a jako první se nechal poddat svému vzteku vůči řediteli."
,,Proč vůči Brumbálovi?"
,,Byli dohodnutí, ale to teď není prozatím tvá věc."
,,Jak tohle vše víte?" vyzvídal dále Harry.
,,Nezapomínej, že tvůj otec je dědicem Zmijozelu. Udržuje se Salazarem stálý kontakt."
,,Aha..."
,,Vše dopadne dobře," ujistil ho Godrik.
,,Bojím se. Vlastně nechápu, proč tu sedím a čekám. Měl bych utéct a na všechno zapomenout."
,,Nepoddej se svému strachu. Až ho překonáš, tvůj strach se přemění ve štěstí."
,,Teď vám asi nevěřím."
,,Věř mi a taky bych byl rád kdybys mi už konečně tykal."
A jo vlastně...
,,Opět."
Co?
,,Výborně!" radoval se Godrik.
Ale co?
,,Tvá nejoblíbenější barva?"
Emm... Asi modrá?
,,Umíš se mnou hovořit myšlenkově bez toho, aniž by tě někdo slyšel."
Páni!
,,Už bych měl jít. Zvenku vidím, že se temné síly snaží dostat k tobě do mysli, ale marně. Jsi vážně silný kouzelník. Neměl bych tě rozrušovat. Až odejdu, nezapomeň svůj štít znovu zabezpečit, ano?"
Počkat! Ale-ale, co já a Snape?
,,Jste přeci otec a syn."
I přesto, že Harry Godrika neviděl z jeho tónu dokázal vyčíst úsměv.
Ale, co když-
Jenže to už zahučel letax a Godrik rázem opustil Harryho mysl. Štít kolem se automaticky zacelil. Harry ihned sklopil zrak k zemi. Kabinetem se linuly lehké kroky. Tak lehké, že byly sotva slyšitelné. Harry by i dokonce věřil, že se Snape vznáší kousek nad zemí. Nastalo hrobové ticho.
,,Podívej se na mě," požádal ho Snape jiným tónem hlasu, než na který byl chlapec zvyklý.
Učinil tak. Byl si jistý, že tentokrát nehleděl do očí jeho nenáviděného a bezcitného profesora lektvarů, nýbrž do - už ne tak - temných očí jeho pravého otce.
V přítomnost Snapea na ministerstvu se cítil kupodivu komfortně, jenže nyní, když zůstali o samotě v jeho chladném kabinetu se cítil velmi nesvůj. Raději by se znovu přihlásil do turnaje Tří Kouzelníků, než aby tu proseděl celý večer s jeho nově objeveným otcem. Mnul si zpocené ruce a netrpělivě vyčkával, co se bude dít dále.
,,Omlouvám se, že jsem tě předtím nechal utéct. Nechal jsem se příliš unést hněvem a šokem. Netušil jsem, jak zareagovat."
,,Můžete mi raději vykat?" vyhrkl náhle Harry rozpačitě.
Snape udiveně pozvedl obočí.
,,Dobrá, pane Pottere," vrátil se zpět ke svému typickému tónu.
Eh...
,,To nevadí... Já-vás chápu," dodal nakonec ke Snapeovo omluvě.
,,Také se omlouvám, že jsem po celou dobu na ministerstvu předstíral, jako by se včerejší noc nic nestalo. Musíte však chápat, že za určitých okolností to bylo nutné."
Páni. Za dnešek se Snape Harrymu omluvil už dvakrát za sebou.
,,Vaše omluvy přijímám."
,,Aby také ne."
To měla být sranda?
Harry začal být čím dál více nervóznější a dokonce se rozklepal jako osika.
,,Teď, když už tedy oba známe pravdu, měli bychom si také ujasnit nějaká pravidla. To, že jsme shodou okolností takto rodinně propojeni neznamená, že mi budete ihned před ostatními studenty skákat do náruče. Také to neznamená, že na mě přes celý Bradavický hrad budete pořvávat "Snapeíku, Tatíku!" a rozhodně vám, ani vaší koleji nebudu nadržovat."
Skvělé.
,,Snapeíku, Tatíku?" uchechtl se.
Přísný pohled Snapea ho rázem umlčel.
,,Pardon."
,,Také jsem vám chtěl nabídnout mou pomoc."
,,Pomoc?" svraštil Harry nechápavě obočí.
,,Ano."
,,Nepotřebuju vaší pomoc. S čím byste mi asi tak chtěl pomáhat?"
,,S porážkou Pána zla."
,,Ne," odsekl náhle chlapec.
,,Nebuďte naivní. Sám ho jen tak neporazíte. Potřebujete něčí pomoc."
,,Vy jste jeho věrný Smrtijed, takže mi pomáhat prostě nemůžete."
Až poté si uvědomil, jak to vyznělo.
,,N-ne, takhle jsem to nemyslel. Vy jste přeci dvojitý agent a-"
,,Chápu," skočil mu stroze do řeči.
Nastalo to trapné ticho. Harry si nervózně pohrával s lemem své košile.
,,Přijímáte mou pomoc?" ozval se nakonec Snape.
,,Ne, teda-totiž... Ještě si to rozmyslím."
Ticho...
,,Budu se nadále učit nitrobranu?" pokusil se udržet konverzaci.
,,Jistě."
Harryho nervozita pomalu opouštěla a nahrazovalo jej spíše zklamání. Zklamání ze Snapea, ale na druhou stranu nemohl počítat s tím, že mu Snape ihned skočí do náruče.
,,Tak jestli je to tedy vše..." povzdechl si nakonec Harry, když se nedočkal žádné Snapeovo reakce.
,,Ne."
Skvělé...
,,Měl byste brát v potaz, že jsem nikdy nikomu...otce nedělal," slovo otec vyslovil s jakousi nechutí.
,,Já vím..."
,,A proto bych byl rád, kdybyste mé chování nebral příliš vážně."
Cože?
,,Což znamená, že na hodinách lektvarů budete stále můj student a já váš profesor. Studenti se nesmí nic dozvědět. Jistě chápete rizika."
,,Jo, Zmijozelští by to vykecali svým rodičům a ti zas Voldemortovi."
Snape sebou lehce škubl.
,,Ano," přisvědčil nakonec bezbarvě.
,,Takže to prostě budeme do konce našich životů udržovat v tajnosti? Nebo, co?" zeptal se Harry s ironií v hlase.
Byl lehce naštvaný.
,,Ne, myslím, že do konce války to bude stačit."
,,Jenže, co když válka neskončí?"
,,Proč by neměla?"
,,Co když selžu?"
,,Neselžete."
,,Jak to ksakru můžete vědět??"
,,Vaše oči," povzdechl si Snape a kamsi odešel.
Za malou chvíli se vrátil s lektvarem v ruce.
,,Ne, já už to pít nebudu," zamítl ihned chlapec.
,,Neodmlouvejte jako pětileté dítě."
,,Cítím se dobře," řekl Harry se vztyčenou bradou.
,,Třesete se jako osika, neustále si prohráváte s lemem vaší košile. Vidím, že se vám dokonce i potí dlaně a vaše barva očí mne přesvědčuje o tom, že v pořádku skutečně nejste. Takže to vypijte."
Harry tak nakonec učinil a na malou chvíli zavřel oči.
,,Stále nemohu pochopit, co stojí za vaším hněvem."
,,Voldemort."
,,Nevyslovujte jeho jméno!"
,,Ale-"
,,Žádné ale. Jako otec vám to nařizuji."
Co to sakra- vážně skvělé. Naprosto skvělé!
,,Tak jak ho mám tedy oslovovat? Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit? Vy-víte-kdo? Nebo dokonce Pán zla? Já se ho ksakru nebojím! Je to prostě nějakej podělanej Lord Voldemort!"
Vztek se ztrojnásobil a Harry měl opět nutkání cosi zničit.
,,Uklidněte se..."
,,To nejde!" zaúpěl již zoufale a začal zhluboka dýchat.
Sváděl vnitřní boj. Boj s Voldemortovým vztekem. Lektvar nepůsobil, a proto na to byl Harry tentokrát sám. Ale jak by mohl být student z Bradavic mocnější, než samotný Pán zla? Bylo to jednoduše nemožné, a proto Harry pomalu, ale jistě prohrával.
,,Nesmíte se vzdát."
,,Bolí to..."
,,Přinesu vám účinnější lektvar."
Měl chuť zakřičet, že lektvary mu nepomáhají, ale přes onu bolest nedokázal ze sebe vydat ani pouhopouhou hlásku.
,,Tady."
,,Děkuju," zamumlal sotva spěšně a hbitě odzátkoval lektvar.
,,Velmi by lektvaru napomohlo, kdybyste se alespoň pokusil uklidnit."
Lektvar začal viditelně působit a tím pádem se Harry dokázal uvolnit. Náhle však zaslechl křik. Voldemortův křik. Zacpal si uši a zavřel oči.
,,Co se děje?" ptal se rázem Snape a v jeho hlase zaslechl Harry cosi, jako starost.
,,Křičí."
,,To je dobře."
,,Cože?"
Křik pomalu slábl a tak oči konečně otevřel.
,,Opouští vaší mysl," vysvětlil a poté se nad něčím hluboce zamyslel. ,,Stále nemohu pochopit, proč se ve vaší mysli stále objevuje jakási spojitost s Pánem zla. Domníval jsem se, že je váš štít silný a neprostupný."
,,Ano, Godrik říkal, že každou chvíli se mi za štítem snaží..." Harry se náhle odmlčel.
Ksakru.
,,Godrik?"
,,Ano, to je můj kamarád," vyhrkl.
,,Neznám žádného Godrika na této škole."
,,Chodí totiž do prvního ročníku. Možná proto si ho nepamatujete. Je tu nový."
,,Pamatuji si studenty Bradavic. Především ty z prvních ročníků," odsekl Snape.
,,Chodí do Havraspáru."
,,Chcete mi tedy tvrdit, že jedenáctileté má ponětí o štítu před vaší nitrobránou?"
,,N-ne. Ono k tomu došlo jen tak náhodou. On totiž-"
,,Dost."
Hra skončila...
,,Dost. Vaše lži už nadále nestrpím. Jistě jste myslel Godrika Nebelvíra. Jednoho ze čtyř zakladatelů."
,,Jo a co? Vy jste taky dědicem Salazara Zmijozela!" vyhrkl Harry rozpačitě.
Nato Snape strnul překvapením.
,,Vy jste dědicem Godrika Nebelvíra?"
Ksakru.
,,No... Jo?"
,,To mi mohlo dojít. Vaše matka byla neobyčejně silná."
,,Moje matka a vaše-"
,,Nikdy se to neopovažujte vyslovit," skočil mu chladne do řeči. ,,Vraťme se zpět k vaší mysli. Co vám Godrik Nebelvír sdělil?"
,,Prý se každou chvíli pokouší černá magie přes něj dostat," zamračil se. ,,Třeba ve mně stále nějaký kousek jeho magie existuje."
,,Nemožné," zamítl ihned Snape nepříliš jistým tónem.
,,Váháte."
Nato muž opět nasadil svou typicky kamennou a nečitelnou grimasu.
,,Jsem si tím jistý. Nicméně to později dořešíme s ředitelem. Za profesorem Brumbálem však dojdeme někdy jindy."
,,Ale tohle je vážná věc!"
,,Já vím," pronesl lhostejně.
,,Co když mi nějak ublíží?"
,,Doteď vám prozatím neublížil."
,,Jak vám to může být tak jedno??"
,,Tak malá část magie vám nedokáže ublížit," ušklíbnul se Snape.
,,Vždyť mě ovládá! Vždycky mám chuť někoho zabít!"
,,Nepřehánějte," odsekl bezbarvě.
A Harry opět začal pomalu poznávat toho starýho a všemi dobře známého umaštěného Snapea.
Tohle nemá cenu.
Prudce vstal a chystal se odejít.
,,Stůjte."
Neposlechl.
,,Pottere."
Vztáhl ruku na kliku a dveře otevřel. Málem narazil do čehosi bledého a blonďatého.
,,Pottere?" podivil se pohrdavě Malfoy.
,,Čus," odsekl Harry nevědomky.
,,Pane Pottere, nezapomeňte na váš nedělní školní trest. Dostavte se ke mně do kabinetu před večeří, ale ne příliš brzy. Nechci si kazit chuť," informoval ho ledově za jeho zády.
Skvělý.
Tentokrát ani nepozdravil a úmyslně ramenem strčil do šklebícího se Malfoye.
,,Au! Viděl jste to pane profesore?"
,,Dva body z Nebelvíru."
Dělá si srandu?!
,,Nebreč, příště ti tu ruku zlomím," zvolal nahlas tak, aby to zaslechl i Snape a nakonec rychlým krokem zamířil pryč.
Jistě nepochyboval o další ztrátě bodů z jeho koleje.
Mířil pryč z hradu. Přesněji do Zapovězeného lesa. Ono místo ho jakýmsi způsobem konejšilo. Byla tam tma, klid, čerstvý vzduch a to nejhlavnější - nikde nikdo. Skoro již automaticky se v lese přeměnil v laň a jen tak se procházel. Konečně se cítil bezstarostně.
,,Harry?"
Zastavil se a rozhlédl se po temné lesní mýtině. Pod jedním stromem postával Godrik, nebo spíše jeho duch. Chlapec se přeměnil zpět na člověka a mlčky zarytě pozoroval pařez.
,,Opět jsi utekl?" přerušil ticho Godrik.
,,Mýlil jsem se v něm," začal kroutit hlavou.
,,Proč?" ptal se zmateně Godrik.
,,Je furt stejný. Nejdříve jsem si myslel, že se snad dokáže kvůli mně změnit, ale pak přišel Malfoy a..." odmlčel se a neurčitě kamsi mávl rukou.
,,Harry, víš přeci, že se o vašem vztahu nesmí žádný student dozvědět. Především ne Draco Malfoy."
,,Naštval mě," dodal jeden z důvodů jeho zklamání. ,,Furt mě popadá cizí vztek a dokonce mě i už ovládá. Snape se domnívá, že se ve mně nachází část černé magie, ale bere to jako prostou věc."
,,To přeci není pravda," zamračil se Godrik.
,,A vy nevíte, co se mi děje?"
Godrik se na vhodnou chvíli zamyslel.
,,Bohužel ne."
,,Vždyť jste přeci nejmocnější-"
,,Víc ti prozradit nemohu."
,,Jasně, protože celý můj život je jen založený na bázi lží," odsekl již naštvaně.
,,Chtěl bych ti pomoct, velmi, ale nejde to. Prosím, věř svému otci, že magie uvnitř tebe je neškodná."
,,Takže se opravdu něco ve mně nachází?"
,,Pokud to tvrdí profesor Snape, tak zřejmě ano."
,,Hm..."
,,Měl by ses vrátit zpět do hradu."
,,Nikdo mě nepostrádá," odvětil Harry, přičemž stále svým pohledem propaloval onen pařez.
,,Nemluv přeci hlouposti."
,,Dobrá," rezignoval s povzdechem nakonec.
,,Netrap se tolik se svým otcem. Víš, že je velmi náročný člověk. Chce to čas, věř mi," usmál se povzbudivě Godrik a nakonec zmizel.
,,Skvělé, ale kolik toho času to bude vyžadovat?" pronesl ironicky sám k sobě.
Nakonec se přeměnil zpět v laň a dále se procházel Zapovězeným lesem. Cítil, jako by zde v lese byl skutečně doma...