Láska a Tajemství

Ahoj, jmenuju se Marinett 1/2

Otevřenými střešními dvířky do podkrovního pokoje proklouzla štíhlá postava. Objevila se rudá záře, a najednou tu stála tmavovlasá dívka.

Ehmmm... Pardon, chlapec. Drobný, štíhlý mladík jemného, téměř dívčího obličeje. Velkých modrých očí a temně modrých, skoro až černých vlasů, dlouhých po bradu.

Jednou si je zkoušel ostříhat. Myslel, že by pak vypadal víc jako kluk, ale výsledek byl otřesný. Když mu pak vlasy opět dorostly, všichni si oddechli.

Mladík přešel k posteli, a tak jak byl, se zhroutil do peřin. Skoro okamžitě padl do říše snů.

„Mari, měl..." vyrušil usínajícího mladíka pisklavý hlásek jeho malé kwami. Maličká puntikatá bytůstka seděla na psacím stole vedle talířku sušenek a v ručkách držela jednu tu čokoládovou dobrotu.

„Teď ne, Tikky, později." zamumlal ospale a konečně usnul. Zase s Kocourem celou noc naháněli padoucha. Další výtvor Lišaje. Zdálo se mu, že poslední dobou jsou všichni zakumovaní den ode dne mazanější a zákeřnější.

„Marinett, škola!" probudil ho křik matky. Ještě v polospánku něco zamumlal a rozlepil těžká víčka, aby zkontroloval čas. Velké, digitální číslice s tichým výsměchem ukazovaly 8:06.

„Tikky, škola! Přijdeme pozdě!" vykřikl zděšeně a vystřelil z postele, jako kdyby byla jedovatá.

Cestou do koupelny popadl čisté oblečení a rychle se šel umýt. Cestou zpět popadl ledvinku, ve které nosil svou malou kwami, batoh do školy a už vybíhal padacími dvířky v podlaze. Na posledním schodu mu podklouzla noha a přistál na zemi. Jako zázrakem se mu učebnice nerozsypaly po celé podlaze, ale poslušně zůstaly uvnitř školního batohu.

„Marinett, už zase?" povzdechla si paní Dupain-Cheng, při pohledu na syna. Ten jí pouze opětoval rychlý pohled, než se vyškrábal na nohy. Popadl batoh. Z tácu ukradl jeden z čerstvě upečených koláčů a s rozloučením vyběhl ze dveří.

***

V polovině hodiny vpadl do třídy jako velká voda. Tu pomyslnou třešničku na dortu tomu nasadil práh, o který chlapec zakopl a rozplácl se na zemi před katedrou jako beruška na předním skle auta.

Třída lehla smíchy, zatím co Marinett vstal a drmolajíc omluvu zapadl na své místo, kde ho se soucitným pohledem přivítala Alya.

Učitelka, zvyklá na jeho časté pozdní příchody ( protože Marinett už tím byl známý po celé škole, stejně jako jeho pověstná nešikovnost), nad ním jen mávla rukou a dál pokračovala ve svém výkladu o Pařížských dějinách.

„Marinett, ty se jednou zabiješ." sykla tiše Alya na svého přítele.

Mari se jen plaše usmál. Své jméno už nekomentoval. Upřímně. Nesnášel jej. No řekněte, který kluk, by byl rád za to, že má dívčí jméno? Když byl malý, často kvůli tomu měl problémy. Často kvůli svému jménu brečel, protože se mu ostatní děti posmívaly. Byl kluk, který měl dívčí jméno a ještě navíc vypadal, jako dívka. Jako drobná, křehká dívka.

Moc tomu nepomáhala ani mirácula ve tvaru naušnic.

Zvykneš si a jednou tomu budeš rád. To bylo to, co mu vždy říkali rodiče, když s nimi zapředl rozhovor na téma: Moje jméno. No on na to měl poněkud jiný názor. Tichá odevzdanost.