Elementarie Sedmi draků - přítomnost

Minulost a budoucnost

Aronel se zhroutila. Lehla na zem a vzlykajíc nechala proudit ven bezbřehý smutek. Ostatní pomalu a smutně, bez života, se zvedli. Postupně všichni oněmněli. Ale ne zármutkem a vzpomínáním, nýbrž úžasem. Všichni, co se podívali na kraj louky, k potoku, viděli, jak do potoka dopadl popel a z něj povstává nové tělo. Romulus, překvapený ještě více než Aronel, se pomalu a promočený zvedl z potoka.
"Aronel ?" dřepla si Scarlet ke kamarádce," tohle bys asi měla vidět."
Aronel se nadzvedla a jako na přízrak koukala na Romuluse, neschopna uvěřit, co vidí.
"No, buďme rádi, že nejsme na poušti," zhodnotila situaci Čiřika, "dokážete si představit, kde bychom ho tam hledali u nejbližšího potoka?"
"To je asi pravda," přikývla mírně vykolejená Aronel.

"Co vlastně bude teď, Aronel?" zeptal se Eren.
"Dokončíme poslání strážců," oznámila se zavřenýma očima Aronel.
"A to ?" chtěl vědět detaily.
"Vyvoláme draky."
"Dnes nemá náladu si povídat," okomentoval situaci Romulus, ležící na zádech s rukama skříženýma pod hlavou.
"Navštívíme prostory pod Aeternovým chrámem," oznámila Aronel.
Romulus prudce otevřel oči. Eren upustil to, co nesl. Lichtr zakopl. Marine se zakuckala vodou. Scarlet vyskočila. Themis sebou škubla. Jen Airen se netvářil překvapeně.
"Všichni?" chtěl vědět Romulus.
"Všichni," přikývla Aronel," pro případ, že se ztratíme a uvízneme v čase."
"Dává to smysl," přikývl Airen, "potřebujeme informace, a ty jsou už jen v jediném chrámu. Je logické, že do něj půjdeme všichni, protože pokud se tam ztratí jen Aronel a zůstane tam třista let, asi by nás tu už nenašla."
"Jaké potřebujeme informace?" Chtěl vědět Romulus.
"Jednu knihu," odpověděla mu stručně.
"Dnes nemá náladu si povídat," upozornil Eren Romuluse s cukajícími koutky.
"Jdi někam," ohradil se Romulus. Přešel k Aronel a objal ji zezadu. Ta se náhle prudce zvedla, vytrhla se mu a zmizela mezi stromy.
"Co se stalo, co jsem udělal špatně?" chtěl vědět Romulus.
"Možná si zapomněl, že Aronel umí číst povrchové myšlenky," pobaveně ho pošťouchla Scarlet.
"Já jsem ale chtěl vědět, co má v plánu," zatvářil se Romulus ublíženě.
"Kde je Eren?" zeptala se náhle Marine.
"Před chvílí odešel do lesa," pokrčila rameny Themis," záleží na tom? Chcete ho snad sledovat?"
"Zkouší s Aronel sjednocení schopností," mrkla na ně Čiřika, upravujíc si kožíšek.
"Cožeto vznikne spojením jejich magií?" zeptal se Romulus.
"Teritorium, kouzlo ovládající prostor," odpověděl s cukajícími koutky Airen na jejich soustředěné vzpomínající obličeje.

"Bylo to tu kdysi tak krásné."
Aronel nepohnutě stála před zbytky Aeternova chrámu a vzpomínala, jak to tu kdysi vypadalo. Vzpomínala na zalesněné hory, skalnaté útesy v okolí plné zvěře a rostlin, na barevné květiny a motýli, na průzračnou vodu v říčce.
Teď tu byly jen polámané, spálené stromy, hromady sutě místo skal, z říčky se stal bahenní potok, místo luk tu byla spáleniště a vše, co přežilo, uteklo. Z chrámu zbyli jen rozvaliny fialovostříbrných kamenů rozházené po okolí.
"Vstup do podzemí by měl být uprostřed chrámu," oznámila Aronel. Všichni ji s menší jistotou, než jakou projevovala, následovali.
Aronel došla k převrácené knihovně.
"Pomozte mi, prosím," požádala je a pustila se do zvedání knihovny. Romulus se už na nic neptal a chytil knihovnu nahoře, zapřel se a s hekáním ji přiměl k pohybu nahoru. Aronel vklouzla pod knihovnu a silou nohou ji na zádech začala zvedat.
"Povedlo se," oprášil si spokojeně ruce Romulus.
"Špatná knihovna," prohlásila Aronel a zkazila mu tak jeho nadšení.
"Děláš si legraci?" zeptal se nasupeně vlkodlak.
"Legraci?" opakovala po něm Aronel," Máš pocit, že je tu něco legračního?"
Romulus jen zavrtěl hlavou. V některých chvílích Aronel prostě nebyla schopná pochopit takovéhle poznámky.
"Tahle bude ona," oznámila jim Aronel.
"Jsi si jistá?" zeptal se pro jistotu Romulus.
"Jsem si jistá. Poznávám tenhle symbol, který tu jako malá vyryla má sestra. Tehdy se chlubila, že umí už psát, ale ten znak si vymyslela. Stále pochybuješ ?" podívala se na něj velice vážně Aronel.
"Už nic neříkám," zašermoval Romulus v obranném gestu rukama a říkal si, proč je Aronel tak vážná a odměřená. Především k němu. A pak mu to došlo. Tady Aronel prožila dětství, byl to její domov, o který ji on připravil, jeho vinou zemřeli její příbuzní. Pomalu k ní přešel a objal ji.
"Zlobíš se na mě?" zeptal se opatrně.
"Možná," vzdychla Aronel.
Romulus ji pomalu pustil a dal se do zvedání knihovny. Aronel se k němu přidala a zanedlouho knihovna stála ve správné poloze. Knihy byly zašpiněné od hlíny a měly zkrabatělé hřbety z vlhka. Aronel rukou otřela hřbety knih ve třetí polici. I když to byla teprve třetí police zezdola, sahaly knihy Romulusovi do výše očí. Aronel se natáhla a rychlým pohybem vysunula knihu čtvrtou od levého kraje. Kniha měla pod nánosem hlíny sytě rudý kožený obal se zlatými ornamenty a narozdíl od většiny ostatních byla téměř nepoškozená. Černé stránky kontrastovaly s rudým obalem, ale na druhý pohled už nevyhlížely ke čtení.
Police s knihami se po vysunutí neslyšně oddělily od zbytku skříně a zprůsvitněly.
"Pojďte," pobídla je Aronel a sama prošla knihovnou. Ostatní ji neochotně následovali.
"Jak je možné, že jsme vešli do knihovny?" nechápal to stále Lichtr.
"Kouzlo?" nabídl pobaveně řešení Airen.
"Přetransportovalo nás to do podzemí chrámu," přikývla Aronel.
Přistoupila k Erenovi a zeptala se: "Můžeme?"
Eren napjatě přikývl a chytil ji za nabízené ruce. Pak oba zavřeli oči a začali míchat svá kouzla dohromady. Rozprostřeli je okolo sebe. Eren přenechal vedení kouzla na Aronel a soustředil se na jeho udržení. Nyní měli absolutní představu o tomto prostoru, který ovládli. O všem, co se tu dělo, věděli. Věděli o všem živém i neživém okolo sebe, o všem vybavení knihovny. Nebyla to sice celá podzemní knihovna, jen její drobná část, ale pro začátek dobré. Aronel se pustila do vyhledávání toho, co potřebovali. Věděla naprosto přesně, kterou knihu potřebuje, jak kniha vypadá, ale rovněž věděla, že tady by ji za normálních podmínek nenašla. Vyhledávání bylo úspěšné. Knihu našli. Nebyla tak daleko od vchodu, ale v tak rozsáhlém prostoru byl pojem není tak daleko poměrně zkreslený.
Skončili kouzlo a hluboce se nadechli.
"Našla jsem ji," přikývla Aronel na tázavé pohledy.
"Možná byste měli vědět něco o knihovním labyrintu. Říká se, že tam čas běží jinak. Není to úplně pravda. Čas tu běží normálně, ale pohybují se tu víry narušující strukturu času. Vírů jsou dva základní druhy. Budoucí a minulý. Záleží ještě na intenzitě víru, podle toho vás to zanese různě daleko časem," informovala je zcela vážně.
"Takže tu můžeme být deset minut a odsud se možná dostaneme buďto příští úterý, nebo taky minulé století ?" zeptala se pobaveně Čiřika.
"Nějak tak," přikývla Aronel, "teoreticky jsem schopná vnímat a vycítit orientaci a intenzitu vírů, takže by k tomu dojít nemělo, ale opravdu to není stoprocentně spolehlivé, navíc víry se pohybují. Držte se co nejblíže u sebe," nakázala jim.
Vydali se dolů po uzounkém kamenném rozšiřujícím se schodišti osvětleném mihotavými, přízračnými plameny visícími jen tak ve vzduchu bez jakéhokoli zdroje hoření. Schodiště se rozšiřovalo víc a víc, až mělo na šířku několik metrů. Vedlo až ke kamennému portálu zdobeného rytinami a reliéfy všeho živého, jak pomalu stárne a uvadá. Nejstrašidelnější bylo, že vše vytesané i vyryté měnilo svou podobu. Ve chvíli, kdy zestárlo, se znovu zrodilo a koloběh života v kameni pokračoval znovu dokola. Bylo to strašidelné. V polovině výše průchodu, tři metry nad zemí, byly obrovské misky s fialovostříbrným ohněm, který výjevy oblouku zvýrazňoval a vrhal na ně zlověstné světlo. Na druhé strané se rýsovaly vysoké, až nesmírně obrovské regály s knihami.
"Všichni se chytněte za ruce," nařídila jim, a když tak udělali, jako první prošla branou.

Již jen jedna nebo dvě kapitoly do konce prvního dílu. Chtěla bych nějáký váš názor, doporučení, komentář. Necítím na své dílo příliš odezvu.