Divný pocit

Jsem tu pro tebe

Když jsem to tam spatřila, bylo to, jakobych to tam už dávno znala. To okolí, ty domy. Všechno mě to mátlo. ,,Chceš se projít?" Zeptal se mě Filip, na kterým bylo vidět, že je z mého  překvapivého výrazu rád. Jenom jsem mu přikývla, protože v té hromadě myšlenek jsem nestíhala mluvit.

Šli jsme dál a dál. Filip mi furt něco říkal, ale já ho nevnímala. Soustředila jsem se na tu energii okolo sebe. Bylo to nepopsatelné. Najednou jsme přišli před jeden starý, ale na pohled docela hezký dům. ,,P-pojď radši někam jinam." Řekl a vypadal nervózně. Já ho ale neposlouchala. Jakoby mě do toho domu něco táhlo. Nedokážu říct přesně co. Musela jsem tam jít.

Zatlačila jsem opatrně na kliku...bylo otevřeno. Opatrně jsem nakoukla dovnitř a potom vztoupila. Strašně to tam smrdělo. Tak staře...jakoby tam někdo umřel. ,,Stůj! Prosím, nechoď dál. Vážně." Řekl Filip a v jeho očích byla vidět starost. ,,Proč? Co se mi tady může stát?" Řekla jsem provokativně a šla dál dovnitř. Jemu se to samozřejmě nelíbilo a šel za mnou. Začala jsem mu utíkat a tím pádem jsme běhali po celém tom domě. Zastavila jsem se až ve chvíli, kdy jsem vtrhla do jedněch dveří v prvním patře.

Na zdech byla krev a ta místnost mi byla víc než povědomá. Byl to můj pokoj. Byla tam vylepená moje fotka s jednou holkou...Rose! Celá ta fotka byla probodaná špendlíky. Nabíhala mi husí kůže. Začala jsem si vzpomínat, ale nebyly to hezké vzpomínky. Byli děsivé. Ihned jsem padla Filipovi do náruče a zesílila obětí. Strašně jsem se bála. ,,Pojď, radši jdeme." Řekl a odtáhl mě za ruku ven z toho příšerného domu.

,,Děkuju" Zašeptala jsem, když jsme vyšli ven. On se jen pousmál a chytl mě za ruku. ,,Už víš?" Zeptal se a úsměv se mu pomalu ztrácel. ,,C-co vím?" Řekla jsem nechápavě. ,,Co to je za dům." Sklopila jsem hlavu dolů a přikývla. On si mě jen přitáhnul do obětí a zašeptal: ,,Neboj, jsem tu pro tebe."