Gunshot || Zayn Malik

Chapter 7 - Say nothing!

Vicky's point of view.

Projdu malou chodbičkou a konečně se ocitnu v kuchyni, kterou hledám už tak deset minut. Mám hrozný hlad a vážně doufám, že tady bude nějaké jídlo. Všichni už spí, jenom já pořád ne, protože mi nikdo neřekl kde mám přespat, takže jsem zůstala na gauči snažíc se neusnout. Necítím se tady dobře a nehodlám usnout někde, kde se před nimi nemůžu zamknout. Člověk nikdy neví, co je může napadnout. 

Otevřu ledničku dívajíc se do ní jako by byla televize. Zoufale si povzdechnu, když v ní není vůbec nic k jídlu jen pití a pivo. Bleh. Zabouchnu dveře ledničky až skleněné flašky o sebe zacinkají. Oni tady vážně nemají nic k jídlu? Podívám se do kredence, kde najdu jen prázdné obaly od müsli tyčinek, nějakých cereálií a dokonce i balíček kondomů načež skříňku okamžitě zavřu. Myslím, že už mě ten hlad přešel. 

Natočím si vodu do skleničky a posadím se ke stolu přičemž sebou škubnu, když zaslechnu prásknutí dveřmi a následné zanadávání. Netrvá dlouho a do kuchyně přijde ten, kterého jsem dnes už nechtěla vidět. Jeho tmavé oči se na mě podívají a pořádně se zamračí, když si uvědomí, že jsem to já. 

„Co máš za problém?" zeptám se ho, když projde kolem mě k ledničce, ze které si vyndá pivo a hltavě se napije. Odtáhne si hrdlo skleněné láhve od úst přičemž mu na tváři pohrává úšklebek. 

„Můj problém jsi ty." Mrkne na mě a pro mé překvapení se posadí přede mě na židli. Hodí si nohy na stůl, což nijak nekomentuji, protože tady prakticky nemám co dělat a on je tady zřejmě doma nebo co. Nelíbí se mi jeho odpověď, ale s jeho názorem na mě nic neudělám. Rozhodně pro ně nejsem hrozba, ale ať si myslí co chce. 

„Ode mě vám žádné nebezpečí nehrozí. Vážně si myslíš, že bych byla něčeho schopná?" Pozvednu obočí ukazujíc na sebe. Jeho oči sjedou můj obličej a zastaví se na mém hrudníku, což mi není zrovna dvakrát příjemné. Trochu se pod jeho pohledem ošiji. 

„No, vypadáš jako bys zrovna vyšla ze školky," ušklíbne se a znovu se napije ze své flašky načež nad ním pokroutím hlavou. „Nebudeš se bránit, že to není pravda?" Pozvedne překvapeně obočí a láhev položí na stůl. Ruce si založí za hlavou a pousměje se, když si trochu poposednu. Nemůžu uvěřit, že jsem ho viděla se pousmát. Sluší mu to rozhodně víc než to, jak je věčně zamračený. 

„Nechci se s tebou hádat, Deane, protože tvůj názor na mě stejně nezměním." Pokrčím rameny. Možná mě trošku mrzí, že si o mně myslí jen to nejhorší, ale už jsem si tak nějak zvykla. Na škole si o mně myslí úplně všichni to nejhorší, protože jsem kapitánka roztleskávaček a ty jsou přece vždycky ty největší mrchy na škole. Jenže já se vždy snažila být milá i na ostatní, no stejně na mě názor nikdo nezměnil a tak jsem se naučila nevnímat to, co si o mně kdo myslí. Ty lidi mi stejně do života nic nepřinesou. 

„Já si asi začnu myslet, že přece jenom ten mozek máš a umíš ho používat," zašklebí se přičemž ho okamžitě probodnu pohledem. Samozřejmě vím, že si dělá srandu, což mi k němu úplně nesedí, ale dejme tomu, že umí být i uvolněný a ne pořád tak hrozně nabručený. 

„A já si snad začnu myslet, že umíš být i celkem v pohodě," vrátím mu to. Kdyby byl takový pořád, tak mi ani nevadí tady zůstat, protože velkou částí toho, že se mi tady nelíbí, byl on, ale teď se začíná ukazovat, že je docela v pohodě, no uvidíme jak se ke mně bude chovat zítra nebo vlastně už dneska vzhledem k tomu kolik je hodin. 

Přiložím si ruku k ústům, když zívnu a jemně si dlaněmi protřu oči. Byl to dlouhý den a taktéž dlouhá noc, jsem neskutečně unavená a nejradši bych šla spát, ale spánek mě asi nečeká, protože nemám kde spát a na gauči se mi zrovna dvakrát spát nechce. Musím se Zacka pak zeptat, kde budu přespávat, jelikož takhle by to totiž nešlo.