X-MEN Return of Apocalypse

-10.kapitola-

Profesor Xavier seděl ve své pracovně a zrovna četl jednu ze starých smluv, kterou měl spojenou se školou, když na jeho dveře kdosi zaklepal. Vzhlédl a ač nechtěně, automaticky se díky telepatii dozvěděl, kdo za dveřmi stojí. Pak se jen usmál a smlouvu položil na stůl.

,,Dále Hanku," řekl pak s rukama opřenýma o stůl. Dveře se otevřely a dovnitř vešel jeho dlouholetý přítel s několika dopisy v rukou a poněkud ustaraným výrazem.

,,Tady je měsíční dávka povinností," pokusil se o hraný smích, který ovšem nevyšel. Charles se na něj dlouze zadíval. Čekal až se jejich pohledy setkají a jakmile se tak stalo a Hank automaticky uhl, zeptal se:

,,Děje se něco příteli?" Hank zavrtěl hlavou a Charles musel hodnou chvíli přemáhat svůj chtíč vniknout mu do hlavy a odpověď si zjistit sám. Nakonec to ale vzdal. ,,Tak tedy dobrá. Kdyby sis to rozmyslel,..." Hank se znovu nuceně usmál a vydal se k odchodu. Když se dveře zavřely a Charles se znovu octl v pokoji sám, dal se znovu do práce. Ač mohla představa velké školy pro nadanou mládež vypadat jakkoliv idylicky, nesla sebou i řadu povinností. Některé se opakovaly každý měsíc, některé každý den...

Po bezmála třech hodinách, které Charlesi připadaly nesmírně dlouhé, se vydal na oběd. Jel po chodbách a přes prosklená okna sledoval, jak se žáci na vnější části školy procvičují ve svých povinnostech pomocí různých her. Někteří uměli měnit tvar či délku svého těla, někteří měli obrovskou sílu, jiní zase dokázali dokonale splynout prostředím či se do něj dokonce vtělit. Tolik úžasných a nadaných lidí a Charles nemohl přestat myslet na to, že pokud se jemu a ostatním nepovede zastavit všechny ty blížící se hrozby, všichni ti lidé tam venku, ty děti co ho právě míjeli na chodbě s tichými pozdravy, oni všichni budou ve smrtelném nebezpečí.

Ano byl zde Apocalypse. Zatím nejhorší hrozba, jakou si dokázal představit, ale nemohl zapomínat ani na projekt Mutant Elimination. Apocalypse sice při svém setkání s Noraell hlavní budovu projektu nakonec zničil, to ale neznamenalo jeho konec pouze to protáhlo jeho znovunavrácení. Charles si povzdechl. Jedno po druhém. Jedno po druhém... zaznělo mu v hlavě. Vzpomněl si přitom na Noraell a při myšlence na ní také chvíli zůstal. Ač se tomu snažil zabránit, na jeho tváři se mu objevil mírný úsměv a v tělem se mu prohnal jakýsi čerstvý pocit, který už dlouho necítil. Dnes ji vlastně ještě ani neviděl, pomyslel si. Bylo to zvláštní, jelikož v posledních dnech se vídali snad každé dopoledne krom tohoto.

Když však došel do jídelny, jeho právě probíhající myšlenky na to, že ji tam uvidí, zmizely. Nebyla tam. Zvláštní, že by už dojedla? Vydal se za Hankem, který právě dojídal aby se ho na to zeptal, ten se však konverzaci s ním okamžitě pokusil obejít. To už Charlesi připadalo zvláštní. Měl špatný pocit že spolu tyto dvě věci nějak souvisí a tak se rozhodl si své odpovědi vydobít.

,,Tak mluv," povzdechl si Charles. Hank seděl naproti němu v jeho pracovně a byl opravdu nervózní. Právě mu prozradil, že Noraell někam dnes ráno zmizela a nebylo to za rodinou, ani domů, jak Charles zprvu doufal.

,,Je to moje vina. To já jsem mu o něm řekl."

,,O kom?"

,,N...no včera za mnou Noraell večer přišla s tím, zda existuje někdo s mutací, která by umožňovala léčit lidská zranění ať jsou vnitřní či vnější a nezáleží při tom na stáří..." Charles se opřel dlaní o čelo. To snad ne.Ovšem že se na to Hanka zeptala po tom, co jí řekl o svém zranění, kvůli kterému nemohl chodit. Bylo téměř jasné že se Noraell rozhodla najít někoho, kdo by mu mohl pomoct, o to ale Charles nežádal. Řekl jí svůj příběh, protože se na něj ptala, ne kvůli pomoci či lítosti. Sám nelitoval toho, co se mu kdysi dávno stalo...

,,Takže se vydala ho hledat," usoudil Charles nahlas a Hank přikývl. ,,A ty tedy víš, kdo ten člověk je?"

,,Ano," odpověděl mu nervózní hlas jeho přítele. Charles chvíli přemýšlel, než se vydal ke dveřím. ,,K...kam jdeš?"

,,Do cerebra. Najdu ho a zjistím, zda je Noraell s ním a v bezpečí..." Hank se postavil ze židle aby šel za ním, překvapený jeho náhlým jednáním. Normálně by počkal a důvěřoval onomu člověku. Ale zdali to bylo protože Noraell byla příliš důležitá pro záchranu Země, či kvůli něčemu jinému, Charles byl ohledně ní mnohem více opatrný...

*      *     *

Noraell:

Zahnula jsem do potemnělé uličky, pokoušeje se zpomalit svůj tep. Bylo tu šero, chladno a ve vzduchu se vznášel podivný pach. Je tohle určitě to místo? Navigoval mě Hank dobře? Ani bych se nedivila, kdybych se tímhle tempem brzy dostala na nějakou skládku či to čističky odpadních vod. Občas jsem z ničeho nic zaslechla nějaké podivné zvuky, které mi na odvaze nikterak nepřidávaly a spíše se pokoušely o mé psychické zdraví a srdeční zástavu.

Když už jsem poněkolikáté zabočila do uličky, která vypadala naprosto stejně odpudivě jako ta předchozí, začal mě přepadat pocit, že bych to měla vzdát a vrátit se. Sledovala jsem svůj dech pomalu stoupající z mých úst v téměř neviditelných obláčcích a vlhkou dlažbu, o níž klepaly mé boty. Všechny moje smysly byly kvůli mému strachu zbystřené. Pak jsem se zastavila. Přede mnou byly na výběr dvě uličky, jedna jako druhá a já neměla nejmenší tušení, která byla ta správná. Nemyslela jsem však na cestu vpřed, spíše naopak. Jak ráda bych se teď otočila a vrátila se, dokud jsem si ještě jakž takž pamatovala kudy... Ale nemohla jsem. Tohle všechno jsem dělala kvůli nějakému cíli, a ten já dosáhnu. Nakonec jsem zabočila vlevo a kráčela až do té doby, dokud jsem nenarazila na slepý bod. Cesta končila. Podívala jsem se nahoru. Zabarikádovaná okna a již několik desítek let stará, již téměř naprosto slezlá omítka. Při pohledu dolů se mi zase naskytl pohled na roztržené pytle se smetím a všude možně poválené staré oblečení. Tohle opravdu spíše připomínalo skládku. Otočila jsem se, abych zkusila další cestu, když v tom jsem sebou trhla tak silně, že jsem málem spadla. Stál tam muž. Byl oblečený ve staré strhané mikině s kapucí, přes níž mu nebylo vidět do tváře a podobně strhanými kalhotami. Z rohu uličky najednou začali přicházet další. Nikomu z nich nebylo vidět do tváře a ani jeden z nich nic neříkal. Chtěla jsem utéct, couvnout...ale nebylo kam. Když už byla sestava plná a celá skupinka stála přede mnou v plné parádě, všichni rozestoupení od sebe téměř v přesných intervalech, ten ve předu se z ničeho nic začal hystericky smát. Polekala jsem se, tušíc že se teď budou dít pouze samé zlé věci.

Když mužův smích utichl, jeho hlava se začala mírně zvedat, dovolujíc mi nahlédnout do jeho očí. Očí které plály rudou barvou. Byl to mutant.

Tak dneska bych to viděla na dvě kapitoly, když už jsem to ukončila takhle co říkáte...

-Hemmy