Spolu

4

Ležely jsme vedle sebe, držely se za ruce a poslouchaly jedna druhou oddechovat. Ve tmě bylo opravdu těžké odhadnout, kolik času uběhlo, ale zdálo se mi to jako několik hodin.

Zřejmě poznala, že nespím, protože promluvila: „Vzpomínáš na hvězdy?"

„Myslíš ty skvělé časy, kdy jsme byly ještě normálními dětmi, ležely jsme na trávě a pozorovaly noční oblohu? Jo vzpomínám. A pamatuješ, jak jsem řekla, že je umím všechny pojmenovat?" povzdechla jsem si. Od té doby uplynulo tak moc času.

„No jasně. Hvězda Tylannosaula lexe," zasmála se.

„Nic lepšího mě v tu dobu nenapadlo. Justin byl blázen do dinosaurů." Ucítila jsem slzu, stékající po mém spánku. Do té doby jsem si ani neuvědomila, že brečím. Casuri mi stiskla ruku pevněji a provlékla si se mnou prsty. O svém bratrovi jsem nemluvila celou dobu, co jsem tu. Snažila jsem se zapomenout.

„Mami, já nechci nikam jet!" křičela jsem a tiskla figurku Tyrannosaura rexe, kterou mi věnoval bratr. Velký potetovaný muž mě odnášel směrem k dodávce a plačící rodiče s mým milovaným bráškou mi mávali na cestu. Nic jsem nechápala. Otec objal mou matku a řekl něco jako: „Tam bude v bezpečí." Kdyby tehdy věděli, že osm let poté budu pohřbená spolu s ostatními hříšníky ve vlhkém sklepě. Třeba bychom zvládli ještě utéct.

„Čeho jsi vlastně chtěla docílit, když jsi řekla, že jsem těhotná? Že si půjdu rychle to těhotenství s někým zařídit?" změnila téma.

„Chtěla jsem ti dát trochu času. Nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo."

„Za ty roky ses stále v improvizaci moc nezlepšila," zasmála se.

„Jo, to je moje slabá stránka," odmlčela jsem se. „A proč vlastně 'zabili' tebe? Ty jsi přece za nic nemohla."

„Nutili mě slíbit, že jsem byla k líbání s tebou donucena a že to pro mě nic neznamenalo. A na to jsem jim řekla, že se mi to líbilo. Nemohla jsem myslet na to, že tebe někde mučí a mně pouze strhnou body."

„Děkuju, žes mě v tom nenechala." Z nějakého důvodu jsem její slova nemohla dostat z hlavy, i když jsem věděla, že ve skutečnosti pro ni nic ten polibek neznamenal. Vlastně ani pro mě. Tedy alespoň myslím. Akorát to byl můj první.

„Přemýšlela jsi už o tom, co bude dál?"

„Budeme se snažit přežít co nejdéle a nezbláznit se. Zdá se ti to jako plán?"

„A co takhle se pokusit uprchnout?" Zřejmě to nemyslela vážně, ale i tak jsem odpověděla: „Odtud se nedá uprchnout."

„A kudy asi vychází ven?" Její hlas zněl jistě.

„Nemůžeme se jen tak dostat přes ředitelnu k východu a i kdyby, chytili by nás."

„Máš pravdu. Jen tu prostě nechci umřít ani hladem, ani nějakou hnusnou nemocí." Pohladila jsem ji po ruce.

„Někdo tam venku určitě něco vymyslí," zašeptala jsem a zavřela oči, „Zuko určitě něco vymyslí." Opravdu jsem v to věřila. Vždy mi říkal, že plánuje něco velkého. Nyní jsem mohla jedině doufat, že to zvládne zrealizovat. Od prvního dne, co jsme spolu byli na pokoji, jsem do něj vkládala velké naděje.

Ten den jsme začínali v šest ráno výukou boje mečem, na který jsme měli mojí nejméně oblíbenou učitelku. A protože takhle brzo jsem většinou nebyla schopná podávat ty nejlepší výkony a také jsem se občas dostavila na výuku pozdě, za což mi za ty roky bylo strženo nespočet bodů, byla jsem i já její nejméně oblíbenou žákyní.

Když jsem dorazila k tělocvičně, která vypadala spíše jako bojová aréna, kvůli jejímu kruhovému tvaru a tribuně, dveře už byly zavřené, takže jsem zaklepala a vstoupila dovnitř.

„3478, že mě to nepřekvapuje. Půjdete jako první, ať ostatní vidí, že i bez předchozího rozvičení, jež jste vy zmeškala, dokáže bojovník porazit silného nepřítele. A pokud vím, na boj mečem je skvělá vaše kamarádka 3479." To udělala schválně. Moc dobře věděla, že Casuri boj mečem moc nešel. Šlo jí spíše střílení, kde nemusela být v přímém kontaktu s nepřítelem. Rok potom jsme se totiž rozdělovali na různé specializace a ona měla právě střelbu z luku a pistole, zatímco já pěstní souboj a boje mečem.

Casuri pomalu scházela z tribuny ke mně a trochu se klepala. Zajímalo by mě, jestli si myslela, že jí něco udělám. Znaly jsme se tak dlouho a věděla, že já bych jí nikdy neublížila. Já vím, že jak začnu bojovat, tak se neznám, ale přece jen jsem ještě alespoň trochu člověk s lidskými city.

Naše meče o sebe začaly zvonit, ale z mojí strany to bylo jen předstírané úsilí. Učitelka to samozřejmě poznala, proto zařvala: „3478, okamžitě se začněte snažit, nebo vám ukážu, jak se to dělá." Po pár vteřinách se mi podařilo ji odzbrojit a všichni čekali, co udělám.

„Využijte situace! Dělejte!" slyšela jsem za sebou.

„Tohle já dělat nebudu!" Oba meče jsem odhodila na zem.

„Okamžitě do ředitelny!" zakřičela a já s triumfálním výrazem odkráčela.

Tehdy nás právě ředitel rozdělil na různé pokoje, protože jsme na sebe prý měly moc silné citové vazby, k čemuž jsem moc nepřispěla ani já prohlášením, že ničím nedokáže rozdělit pouto, které nás dvě pojí.

Nyní se ukazuje, že nás nedokázal rozdělit ani „po smrti".

Tehdy mě právě přidělili na pokoj k Zukarovi, kterého jsem do té doby moc neznala. Vlastně jsem se s ním nikdy předtím nebavila, takže jsem neznala ani jeho pravé jméno.

Zaklepala jsem na jeho pokoj, a když se nikdo neozval, vstoupila jsem dovnitř. Seděl zrovna u psacího stolu a byl zahloubán do nějaké knihy.

„Ahoj, já jsem tvoje nová spolubydlící Rosana, ale prosím, říkej mi Rosa. To jméno nesnáším," pozdravila jsem a on zvedl hlavu.

„Já vím, kdo jsi. Já jsem Zukar. Už dlouho tě obdivuju. Jsi fakt dobrá bojovnice a taky dost kurážná. Všimnul jsem si tě už na prvním shromáždění. Tehdy jsem si říkal, že musíš být asi robot. Ale teď už vím, že nejsi. To jsem celkem rád. A mrzí mě, že vás s Casuri rozdělili. Promiň, asi moc mluvím. Jen jsem ti chtěl říct, že máš můj obdiv," vychrlil na mě. Vždycky jsem si myslela, že je spíš takový tichý, uzavřený kluk.

„Těší mě. A taky mě mrzí, že vás rozdělili." Bylo mi trapně, že jsem předtím neznala jeho jméno, ani jméno jeho spolubydlícího.

„V pohodě. Se Savikem jsme si nebyli moc blízcí."

„Myslíš na něj?" vytrhla mě Casuri z přemýšlení.

„Na koho?" nechápavě jsem odvětila.

„Na Zukyko," upřesnila, „myslela jsem, že jste spolu něco měli."

„Jednu dobu se snažil. To bylo ještě, když mnou byl posedlej, ale pak ho to přešlo. Pochopil, že o něj nemám zájem. Kamarád je to skvělej, ale s některýma lidma si to prostě nedokážu představit," odmlčela jsem se, „vlastně ty jsi byla první, koho jsem kdy políbila."

„Aha, tak to se omlouvám, že jsem to byla zrovna já a ne nějakej princ na bílém koni."

„No, to jo," znovu jsem se zasmála. Ve skutečnosti jsem ale na ten polibek stále nemohla zapomenout. Vlastně jsem si už ani nemohla představit sebe, jak líbám nějakého kluka. Její rty byly tak měkké a úžasné.

„Tak to ty nejsi moje první. Já jsem se líbala poprvé v patnácti se Savikem a před tou hromadnou oslavou našich osmnáctin mi navrhnul, ať se už vrhnem na to dítě. Vlastně až teď si uvědomuju, že kdybych teď nebyla mrtvá, možná by se to opravdu stalo. Nedovedu si ani představit, jaký by to bylo, kdybych měla mít v nejbližší době dítě."

„To já taky ne. Takže jsem celkem ráda, že jsem tady. Stejně bych tu za pár let skončila."