13

538 65 0
                                    

„Potom, co ztráta blízkého člověka poznamenala i náš ročník, jsme se nad sebou všichni zamysleli. Já měla v tu dobu už jen 6 bodů, protože jak jsem už říkala, tehdy jsme to ještě nebrali tak vážně. Nyní bych se ale ráda posunula o pár let dál. Hodně lidí z našeho ročníku už bylo plnoletých a vedení nám povolilo mít oslavu. V zápalu rozjařenosti jsme tak trochu zapomněli na pravidla a hráli jsme hru na otázky a úkoly. Nebudu říkat, co tam bylo, pouze řeknu, že to trochu překračovalo hranice. Poté, co jsme s mou kamarádkou Casuri splnily náš úkol, jsme byly zavolány do ředitelny, a to už nebylo cesty zpět. Snažily jsme se omluvit, ale nepomohlo to. Někdo mi do krku vbodl injekci, která mi znemožnila se pohnout, a potom jsem byla odtažena do té místnosti, o které jsem se na začátku v krátkosti zmínila. Probudila jsem se totiž v popravovací místnosti, kde se mnou byl pan velitel. Díky němu tady teď můžu být. Vyměnil totiž popravovací injekci za uspávací, tudíž jsem se poté znovu probudila. Sice jsem poté svůj čas musela trávit v neznámé páchnoucí místnosti v úplné tmě, ale stejně jsem panu veliteli velmi vděčná. Brzy jsem zjistila, že to je místo, kde skladují všechny mrtvoly a pohřbívají je i s jejich věcmi." Někteří lidé měli v tvářích zhnusené výrazy, někteří měli vytřeštěné oči a někteří vypadali, jako že mi nevěří. Vše z toho mi bylo jedno. Chtěla jsem říct celou pravdu a rozhodně jsem to nechtěla nijak přikrášlovat pro slabé povahy. Když jsme to my vydrželi na vlastní kůži, musí to oni vydržet pouze z vyprávění, „Poté ke mně naštěstí přidali i Casuri a začal nám dlouhý čas života s mrtvolami v naprosté tmě. Byl to hrozný zážitek a někdy jsme byly opravdu už na pokraji šílenství, ale spolu jsme to zvládly." Bylo mi líto, že mě teď neslyší Casuri. Ráda bych ji měla někde blízko sebe.

Ležela jsem na podlaze a nacházela se v polospánku. V hlavě jsem si přehrávala hrůzné scénáře toho, co se právě možná děje mým kamarádům. Došlo to až k obrazu, kde Zuko ležel v křesle v popravovací místnosti a sám velitel do něj vpravoval injekci, aby se ujistil, že opravdu zemře. Hned jsem tuto myšlenku odehnala a má ruka samovolně šáhla vedle sebe, kde očekávala uklidňující dotek Casuri. Toho se ale nedočkala, a tak dopadla až na studenou zem. To mě probralo docela. Vyhoupla jsem se do sedu a zašeptala: „Casuri?" Slyšela jsem šustivé zvuky z druhého konce místnosti, tak jsem se tam vydala.

„Hm?" uslyšela jsem odpověď, která mě ale vůbec neuklidnila. Její hlas zněl zlomeně. Život v této místnosti byl čím dál náročnější. Naše naděje pomalu uhasínaly a bylo čím dál tím těžší se navzájem utěšovat větami, kterým jsme samy nevěřily.

Dolezla jsem se až k ní a pohladila ji.

„Našla jsem pistoli," pronesla zase tím zlomeným hlasem, „je v ní jeden náboj." Rychle jsem se snažila nahmatat její ruku. Hned, co jsem ucítila rukojeť pistole, kterou svírala v ruce, okamžitě jsem ji odebrala. Poté jsem pevně sevřela Casiny ruce do těch svých a objala ji. Cítila jsem její slzy, jak v proudech padají na mé rameno.

„Prosím, prosím, slib mi, že to neuděláš. Že na to už ani nepomyslíš. Já bych to bez tebe nevydržela. Vždyť jedině ty mě držíš při životě."

Můj proslov se přiblížil ke konci, a proto jsem svá poslední slova věnovala lidu: „I když to, co dnes slyšíte, je opravdu hrozné, prosím vás, abyste si to nedávali za vinu. Všichni rodiče, kteří se teď proklínáte, že jste nás, děti, dali do takového ústavu, opravdu z toho neviňte sebe. Nikdo z vás nevěděl, co se bude v Centru dít a i kdyby, jen těžko byste tomu zabránili. Mami, bráško, mám vás hrozně ráda a nechci, abyste se kvůli mně trápili. Já se trápila celých osm let a bylo toho dost. Proto prosím, i všichni ostatní, co tu stojíte, snažte sebe, své děti, příbuzné a známé, obklopovat radostí, protože to je to, co teď potřebujeme. Vy, co jste v Centru ztratili své milované, přijměte prosím mou upřímnou soustrast. Děkuji vám všem i za ostatní studenty, kteří nedostali příležitost k vám promluvit." Odstoupila jsem od mikrofonu a lidé začali tleskat. Tleskali tak hlasitě, až mě to vyděsilo. Dokonce jsem slyšela někoho křičet: „Královna!" A to mě vyděsilo ještě víc. Stejně tak, jak moc jsem chtěla k těmto lidem promluvit, jsem v nich nechtěla vzbudit zájem o mě jako vládkyni. Ale ten jeden hlas člověka, který se zřejmě rozhodl mě volit, mi zněl v hlavě ještě hodně dlouho. Vlastně jsem ani pořádně neposlouchala proslov velitele a strážníků, kteří se ponořili ještě hlouběji do problematiky Centra.

Vyrazila jsem za Casuri, protože volby měly být až za pár hodin. V nemocnici už nebyla, tak jsem se vydala k ní domů.

Otevřela mi její matka a rovnou mě poslala k ní do pokoje, i když se netvářila moc nadšeně.

Cas ležela v posteli, ale nespala. Hned, jak mě zaregistrovala, tak se slabě usmála, ale já stejně poznala, že je něco v nepořádku. Zatím jsem si toho ale nevšímala. Myslela jsem, že mi to třeba poví sama.

„Škoda, že jsi nebyla na mém proslovu," prohlásila jsem.

„Jistě byl ještě lepší než ten v Centru. Jestli to teda vůbec jde," zasmála se, ale hned zase zvážněla, „Musím ti něco říct," pokynula rukou, abych si k ní přisedla. I když mi to sama nabídla, trošku znervózněla, když jsem se k ní přiblížila. Pohladila jsem ji po ruce, ale ona ji odtáhla.

„Roso, je mi to hrozně líto, ale," zhluboka se nadechla, „budeme se se Savikem brát." Vytřeštila jsem oči. Věta, kterou právě vyslovila, mi teď pomalu doplouvala do mozku, a s tím jsem si uvědomovala všechny její důsledky.

„Jak to?" vypravila jsem ze sebe.

„Bude to tak nejlepší. Pro nás všechny," upřela na mě chladný pohled, který mě i přes všechno, co právě vyslovila, zraňoval nejvíc.

„Tak to vám gratuluju," vykřikla jsem přes slzy, které se mi kutálely po tvářích. Vyběhla jsem z jejího pokoje, aniž bych se ohlédla. Běžela jsem k nám domů a doufala jsem, že máma s bráchou jsou ještě stále na náměstí, abych měla možnost se pořádně vybrečet. Alespoň tahle věc se mi dnes splnila.

Mé kroky zamířily do spíže, kde jsem objevila velkou tabulku čokolády, s níž jsem zamkla ve svém pokoji. Sedla jsem si na postel a na mou mysl opět vytanula ta věta.

„Budeme se se Savikem brát." Ta slova se mi zarývala do hlavy, jako by smazala úplně vše, co jsme kdy s Casuri zažily. Už tu nebyly naše hry z dětství, stavění bunkrů, koukání na hvězdy, společný čas na pokoji, ve sklepě a hlavně všechny naděje.

Přes všechna zvěrstva, která se člověku v životě stanou, neopětovaná láska je nakonec to, co bolí nejvíc.

Jsem moc ráda, že se vám tento příběh líbí a děkuju za všechny hvězdičky.
janinka123

SpoluKde žijí příběhy. Začni objevovat