Lovec a kořist - Dokončeno

13*

 Vyšli jsme z chatky a nastoupily do auta. Lorcan nás odvezl ke staré polorozpadlé budově. „Co je to za místo?" zajímalo mě. „Něco jako márnice. Místní smečka by nikdy nesvěřila oběti, které mohly zemřít jakkoliv ve spojitosti s nadpřirozenem, do rukou lidí." Kývla jsem a vystoupila z vozu. Vešli jsme dovnitř. Místnost, do které jsme vstoupili vypadala nečekaně dobře. Očividně nově zařízená. Stůl u stěny vypadal nově a stěny samotné byly namalované nedávno, soudě podle zaschlé barvy na zemi, kterou ještě nikdo neumyl. „Proč to zvenčí vypadá, jako by se měl tenhle barák zřítit, ale zevnitř je to nově udělaný?" Lorcan se lehce zasmál. „To je kvůli nechtěné pozornosti. Kdyby tento dům vypadal jako luxusní hotel, lidé by si ho všímali. Zato polorozpadlých budov je tu spousta." Chytré. Dveře naproti nám se otevřely. Vyšel z nich vlkodlak oblečen ve skoro bílém plášti. Skoro bílém, protože na něm byly stopy od krve. „Vítejte. Podal bych vám ruce, ale mám je od krve, takže prosím, pojďte za mnou." Otočil se, vykročil a zmizel nám z dohledu. S Lorcanem jsme se na sebe podívali. Jeho kamenný výraz nic neprozradil, ale podle očí jsem poznala, že je zaskočený stejně jako já. Vydali jsme se tedy za doktorem krvavé ruce. Když jsme prošli dveřmi, spatřila jsem hrůzu nahánějící místnost. Uprostřed byl kovový stůl a okolo něj několik malých stolečku s nástroji. Podél stěn byly další stolečky s nástroji. Všude na stěně byly červené fleky, které vypadaly jako čerstvá krev. „Ty fleky jsou pouze namalované," usmál se na mě doktor. „Jednoho mého kamaráda ze smečky napadlo, že to tu bude vypadat, jako on říká, cool." Oddechla jsem si, což neušlo Lorcanovi, který se usmál. „Tak, objevil jste něco nového?" zeptal se doktora. „Měl jsem pravdu. V tělech se nacházela tekutina, která nesla pach koček. Nevím, jak se to někomu povedlo vytvořit, ani jak dokázali zamaskovat svůj pach, ale vyšlo jim to a nás to pěkně zmátlo," vysvětloval nám vlk. „Jim? Myslíte, že šlo o více bytostí?" zeptala jsem se. „Ano. A myslím, že to udělal nějaký člověk." „Máme hledat něco specifického? Chystáme se znovu prohledat les," ozval se Lorcan. „Na místech nebyl nalezen žádný pach, kromě vlků ze smečky?" zeptal se doktor. Já i Lorcan jsme kývli hlavami. „Ten, kdo to má na svědomí, buď našel způsob, jak zakrýt svůj pach nebo žádný nemá. Což vzhledem k situaci nemůžeme vyloučit." Podívala jsem se na něj, jako by spadl z Marsu. „Žádný pach? Všechno má nějaký pach," začala jsem se rozčilovat. Ucítila jsem na rameni něčí ruku. Otočila jsem hlavou a spatřila Lorcana. „Nerozčiluj se. Najdeme toho, kdo za tím stojí." Snažil se mě uklidnit. „Ale jak? Jak chceš najít někoho, kdo nemá žádný pach?" vyštěkla jsem. „To možná nebude až takový problém." Otočila jsem hlavu na doktora. "Možná?" „Pokud se mi povede zjistit, z čeho je stvořena ta podivná kapalina s pachem měničů, možná zjistím, jak se jim povedlo skrýt ten svůj. Jediné, co potřebuju, je čas." Lorcan zavrčel. „Moc času nemáme, doktore. Očekávám, že se brzy objeví další mrtvola. Zkuste to zjistit co nejrychleji." S těmito slovy se otočil a šel pryč. Já ho následovala.