Lovec a kořist - Dokončeno

17*

Uplynuly dva dny. Byly naprosto stejné. Probudili jsme se, dostali jídlo, které nás pořádně nenasytilo, povídali jsme si a já se dozvěděla spoustu věcí. Hlavně o smečce a  jejích členech. Začali jsme hrát hru otázku za otázku.
„A jaká je tvá oblíbená barva?" zeptala jsem se. Zrovna jsem postávala u rohu klece a rozhlížela se po prázdné místnosti. „Nemám oblíbenou barvu. Ale líbí se mi tmavé barvy, jako je černá, nebo tmavě modrá," odpověděl. „Jaká je tvoje?" zazněla jeho otázka. „Černá a fialová." Tahle hra mě bavila. Zjistila jsem spoustu nových věcí. „Jaký je tvůj nejšťastnější zážitek?" Na chvíli se zamyslel. „Jako malý kluk jsem měl hrozně moc rád jednu dřevěnou hračku, co mi udělal táta. Jenže se ztratila. Byl jsem tehdy dost smutný. Ale mamka ji našla. To byl můj nejšťastnější den." Tak to jsem nečekala. Lorcan se asi hodně změnil. Určitě býval veselejší. Možná před tím, než poznal Sabrine. „Rhio?" Otočila jsem hlavou. „Proč jsi vlastně tehdy byla v tom parku? Za bouřky?" Zamyslela jsem se. Nějak jsem na to za ten rok nemyslela. „No. Šla jsem domů. A parkem to bylo rychlejší. Neměla být bouřka. Byla to náhoda." Zadívala jsem se na zeď a vzpomínala na ten den. „Co se vlastně stalo po tom, co jsem upadla do bezvědomí?" Jeremy mi sice říkal, že mě Lorcan našel krvácet a proměnil mě, ale ráda bych ti slyšela přímo od Lorcana. „Šel jsem na hlídku. Když jsem procházel kolem parku, ucítil jsem pach krve. Vítr foukal správným směrem. Rozběhl jsem se a viděl, jak tam ležíš v kaluži krve. No a tak mě napadlo tě proměnit. Trvalo by dlouho, než bych sehnal pomoc a mohla jsi zemřít. Sice přežije málo lidí a ještě méně žen, ale za pokus to stálo." Páni. Takže jsem na tom musela být opravdu zle. „Když jsem byla ještě člověkem, vštěpovali nám do hlavy, že vlkodlaci nás můžou zabít a pravděpodobně zabijí. Že je nebezpečné stavit se jim do cesty. Ale ty jsi mi pomohl. Člověku. A to hned dvakrát. Ale mám ještě jednu otázku. Tehdy, myslím, že to bylo den před tím, jsi mě zachránil za tmy. Tvrdil jsi, že ten muž mi chtěl ublížit. Jak jsi to poznal?" Otočila jsem se tak, abych na něj pořádně viděla a sedla si na zem. „Vycítil jsem to. Když má člověk zlé úmysly, poznám to. I ty bys měla." Opravdu? To mi nikdo neřekl. „Rhio?" „Hmm?" „Musím ti něco říct." V tom se otevřely dveře a Sabrine vešla dovnitř. Ta si teda umí vybrat chvíli. Postavila se tak metr od klece a usmála se. Nejspíš se velmi ráda směje. „No. Neviděla jsem vás dva dny a podívejte, jak jste se sblížili. Krása. Teď bych vám možná mohla prozradit něco o těch testech." Naklonila jsem hlavu na stranu jako pes a čekala, co dalšího z ní vypadne. „Víte. Na světě je velmi málo vlkodlačic. A mě by velmi zajímalo, proč ženy umírají častěji. Lorcane, tvoje práce bude velmi snadná. Budeš svoji kamarádku všude doprovázet a způsobovat ji muka. To bude opravdu zábava. Zítra začneme s prvním testem. Chci vědět, kolik toho vlčice vydrží."  S těmito slovy odešla. Rychle jsem se přesunula k Lorcanovi a objala ho. Strach mnou otřásl a to tak, že pořádně. Lorcan mě držel a šeptal uklidňující slova. Všechno bude dobré.