Novam vitam

Kapitola 9

S Amrenem jsme byli už třetí den na cestě a já už zase děsně zapáchala potem. Nestěžovala jsem si, ale opravdu jsem se už potřebovala umýt. Během cesty mě Amren učil jejich jazyk a často na mě mluvil latinsky, abych se učila rychleji. Taky se mnou opakoval druhy zvířat, které jsme potkali i rostliny. Ta cesta byla rozhodně poučná. Navíc sem si s Amrenem rozuměla lépe než s kýmkoliv z programu. Po večerech jsem u ohně kreslila. Ať už zvířata nebo rostliny, ale dodržovala jsem naši dohodu s Rollinsem. Poznámky jsem si k tomu nepsala, protože jsem mu je chtěla říct osobně.

„Kam to vlastně jedeme?" zeptala jsem se latinsky. Zadívala jsem se na slunce a snažila se přijít na to kolik asi je hodin. Stále jsem selhávala a momentálně litovala i toho, že jsem si sebou nevzala ty sluneční brýle.

„Už tam skoro jsme," odpověděl mi Amren. Kolikrát to už řekl a kolikrát se já zeptala? Asi desetkrát. Nechť žije má trpělivost a špinavost a to, že už se začínám nudit. Tři dny to samé beze změny. To už jsem si i v Chicagu užila víc srandy.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Jeli jsme po pláni s vysokou trávou, v které se koně brodili a okolo nás nebylo nic než tráva. Teda, když nepočítám ty hory před námi.

„Před třinácti lety ti tvoji rodiče dovolili jet se mnou do Kordes na víkend. Jeden den jsme si vyjeli na výlet. Na tom výletě jsi přišla k té jizvě na ruce." Podívala jsem se na pravou ruku. Čekala jsem zda se mi nevyjeví nějaká vzpomínka, ale stále se nic nedělo. Tohle mě taky už štvalo.

„Takže teď jedeme?"

„Tam kde jsme k té jizvě přišli," odpověděl mi a usmál se na mě."Ale jedem moc pomalu. Co takhle zrychlit?" Amren pobídl koně do cvalu a já udělala to samé. Měl pravdu. Jeli jsme moc pomalu. S tím nešlo nic jiného než souhlasit.

Když jsme koně pobídli do cvalu přišlo mi to až příliš známé. Jet po boku Amrena, závodit s ním, užívat si tu jízdu, vítr, který foukal naproti nám. Dokonce i ta krajina mi přišla povědomá.

„Zpomal nebo spadneš!" zakřičel na mě.

„A nebo mě zachráníš jako vždy," oplatila jsem mu to.

Ty slova mě překvapili, ale znala jsem je. Amren to na mě nezakřičel, vybavili se mi v hlavě, ale byly až příliš známé než, abych si je vymyslela. Vzpomněla jsem si na to, když jsem jela na koni poprvé v programu. Nebála jsem se, ale někde uvnitř jsem cítila, že mi něco chybí. Jistota nebo jen ten pocit, kdy jsem jela s Amrenem? Netušila jsem, které z těch dvou, ale teď to bylo zpět. Teda skoro. Pořád mi přišlo, že tomu něco chybí, jenže jsem netušila co.

Slunce se už pomalu sklánělo k obzoru, když jsme s Amrenem dojeli ke skalám. Netušila jsem, co tady děláme, ale sesedla jsem z koně zároveň s Amrenem. Skály byly obklopené lesem až mi to přišlo divné. Asi to bylo i tím, že u nás na Zemi něco takového člověk ani vidět nemohl. Tam byl vlastně už i zázrak, když viděl víc zeleně na jednom místě, což tady nehrozilo. Tady to byla samá zeleň. Nestěžovala jsem si. Líbilo se mi tu.

Amren přivázal koně k silné větvi stromu. Udělala jsem to samé. Asi jsme se tu zas měli utábořit nebo jen někam zas půjdeme pěšky. Nic nového.

„Jak jsi na tom se šplháním?" zeptal se mě Amren. Tak tohle jsem čekala nejmíň, i když ty skály přímo vyzývali ke šplhání.

„Lezla jsem už i bez jištění, jestli jde o tohle a výšek se nebojím," odpověděla jsem mu.

„Je dobré vědět, že některé věci se nezměnili," řekl potěšeně a mrkl na mě. Tak už jako malá jsem lezla? Asi se není čemu divit."Sundej sedlo a pojď za mnou."