Novam vitam

Kapitola 13

Probrat se celá promrzlá stálo za prd. Ale nebylo to nic nového. Posadila jsem se a pustila se do promasírování si prstů u nohou. Během toho jsem se rozhlédla po místnosti. Byla tu tma, až na uhlíky v krbu, které postupně vyhasínali. I když jsem na ani jednoho z nich neviděla, slyšela jsem je, jak chrápou. Byli tak krásně sehraní až jsem se musela usmát.Divila jsem se, že mě ta serenáda neprobrala dřív. Nepamatuji si dobu, kdy jsem měla klidné spaní. Dost často jsem se budila i dvacetkrát za noc i jen kvůli tomu, že mi kočka chodila po střeše nebo pták vletěl do okna.

Obula jsem si zpátky boty, které naštěstí byly o dost sušší než večer. Přehodila jsem přes sebe deku a potichu našlapovala ke dveřím. Jedno z prken pode mnou zavrzalo, když jsem na něj došlápla. Zastavila jsem se v pohybu a čekala na reakci. Jeden z nich něco zamumlal, ale jinak se ani nehnuli. Byla by sranda, kdyby nás teď někdo přepadl a oni si klidně spali dál. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a odešla z místnosti.

Venku povlával jemný větřík a noc pomalu ustupovala slunci stejně jako se mlha pomalu měnila na ranní rosu. Posadila jsem se na verandě a nohy si položila na schodiště, po kterém se k ní dostalo. Zabalila jsem se do deky a naslouchala zpěvu ptáků. Vnímala jsem větřík, který povlával i to, jak se pomalu měnila teplota s přibývajícím časem.

Jeho kroky jsem uslyšela ještě dřív než se postavil mezi dveře a promluvil.

„Divím se, že jsi stále tady, po včerejšku," řekl klidně. Dívala jsem se stále před sebe a nechala se mučit vzpomínkami.

„Nejsem hloupá. Nemám zásoby na zpáteční cestu a tady žádné neseženu. Nemá cenu zdrhat," odpověděla jsem mu.

„Pravda nikdy jsi nebyla hloupá. Šílená ano, ale ne hloupá. To nikdy." Znovu se rozešel, jen aby se o chvíli později posadil vedle mě. Nevěnovala jsem mu jediný pohled či jen otočení hlavou. Stále jsem byla naštvaná.

„Nezeptal ses mě, odkdy jsem vzhůru," přerušila jsem ticho, které vzniklo. Neodolala jsem a podívala se na něj. Díval se před sebe a zahříval si ruce. Že by už nebyl tak otužilý jako zamlada? Zhluboka se nadechl, a když vydechl, před ústy se mu objevil obláček páry.

„Slyšel jsem tě, i když chodíš stále potichu jako duch. Měl jsem hlídku."

„Je zvláštní mít hlídku a u ní spát."

„Já nespal," bránil se Daren.

„To říká každý, vinný." Daren si povzdechl a otočil se ke mně. Teď jsme si hleděli z očí do očí.

„Nechci se hádat."

„Kdo říkal, že já jo?"

„Tak proč to teď děláš?" zeptal se mě zmateně.

„Protože mě to baví," odpověděla jsem mu upřímně. Původně jsme jen chtěla zjistit, proč se neptal, ale nakonec mě začalo bavit ho provokovat. Starého zvyku se prostě jen tak člověk nezbaví. Tím hůř zlozvyku.

Daren se ode mě odvrátil a já udělala to samé. Zadívala jsem se zpátky na místo, kde si chtěla paní Loganová udělat jezírko. S tímhle místem měli lidi takové plány. Chtěli ho zkrášlit, udělat z něj centrum vědy a umění a jak to všechno dopadlo. Zničené a jejich sny pohřbené.

„Nebudu se omlouvat za to, co dělám, Vero." A tímhle zničil veškerou krásu rána a mého probuzení. Prohrábla jsem si rukama vlasy a postavila se.

„To jsem od tebe ani nečekala." Ale doufala jsem v to. Ta naivní část mě si myslela, že si to rozmyslí a řekne mi co tají, když nás jeho kamarádi nebudou odposlouchávat, ale spletla jsem se. Zase. Už mě víc než jen štvalo, jak často se mi to tady dělo.