i can feel it when we kiss

6th part

Nejdřív se Louis zakucká. Vážně se zakucká a řasy se mu chvějí, protože, kurva! Když jsou tahle slova zkombinovaná s Harryho hlubokým, chraplavým hlasem a Francouzským přízvukem… To bylo pro Louise ta nejvíc sexy věc, kterou ve svém životě kdy slyšel.

Ale rychle se zotaví, uvědomujíc si, co ho kudrnka se snažil přinutit říct, vykulí oči a uhodí kudrnku do ramene.

„Oh můj Bože!“ vykřikne. „Jsi hroznej, nesnáším tě. Ztratil jsem v tobě svou důvěru. Jaká to prvotřídní zrada.“

Zelenooký se hlasitě směje, oběma dlaněmi si rychle zakryje pusu. Má pevně zavřené oči, když se snaží získat zpět svou kontrolu nad dýcháním. Hajzl.

„No, řekl bych, že je to docela užitečná fráze,“ uchechtne se (on se hihňá), zatímco pro modrookého je to jenom těžší a těžší si ponechat kamennou tvář.

„Vážně? Co bude další? ‚Jsi moje věčné sluníčko‘ se špetkou ‚omrdej mi pusu a tahej mě za vlasy‘?“

Tohle přehodí Harryho do dalšího záchvatu smíchu, oba mají štěstí, že si tu lidé v kavárně povídají hlasitě, protože ani jeden z nich není potichu.

Louis si povzdychne. „Přísahám Bohu, že ti je dvanáct.“

Harry ho šťouchne do tváří, tvář zářící se smíchem. „Je to vtipný a ty to víš.“

Brunetovy oči se rozšíří v předstíraném hororu. „Jak se opovažuješ mě z toho obviňovat? Není to vtipný.“

„Je,“ šťouch, šťouch, šťouch. „Je to strašně vtipný, Lou. Zasměj se mnou.“

A Louis se vážně, vážně moc snaží to zadržet, vážně se snaží. Jenže kudrnáčův smích je tak nakažlivý, že cítí, jak se mu koutky škubou nahoru.

No, a takto to skončí; oba se svíjí ve svých židlích, hlasitě se smějí a nutí se lidi okolo otočit a podívat se, co se děje. Nějakým způsobem, Louis skončil v Paříži s Harrym Stylesem a už si ani nepamatuje, kdy se naposledy cítil takhle dobře.

~

 „Takže, ty’s vždycky žil v Paříži?“ zeptá se Louis, stahujíc si svou beanie přes uši a lehce se chvějíc z chladu.

„Ne,“ zakroutí hlavou Harry. „Dřív jsem žil v Nantes. Odsud to jsou asi tak čtyři hodiny, ale před rokem jsem se sem přestěhoval a začal s květinářským obchodem.“

„Takže, tvoje rodina stále žije v Nantes?“

„Ano.“

„Nechybí ti?“

„Jistě že ano. Ale není to tak nesnesitelný a navíc, není to odsud tak daleko,“ usměje se Harry a pak ukáže před sebe. „Tak, tady to je! Le Pont de Bir-Hakeim. Blížíme se k Eiffelově věži.“

Malinké sněhové vločky jemně padají z pomalu tmavé oblohy, sice jich není dostatek na to, aby pokryly zem, ale je jich dostatek na to, aby se snášely a přistály v Harryho vlasech. Vypadá jako jedna z těch magických bytostí, s tmavými kudrlinami a čiře zelenýma očima a neobvykle červenými rty.

„Víš, že vypadáš jako Sněhurka?“ řekne modrooký, odkopávajíc pár listů z jeho cesty. Kudrnka mu věnuje zvláštní pohled a Louis hned vysvětluje. „Pokožka bílá jako sníh, rty rudé jako krev a vlasy černé jako eben a tak.“

Harry se pobaveně usměje, zkoumajíc Louise se zamyšleným pohledem. „No, tak pak hádám, že ty budeš trpaslík. Víš jak to myslím, máš výšku, na kterou se to vztahuje.“