Následovačka dívčích románů

12. kapitola

Jako kdyby to ovšem nestačilo, musela nás potkat další pohroma. Teprve když jsme dojeli domů, a to musím říct větší rychlostí, než by se mělo, jsme zjistili, že nám chybí důležitý člen rodiny. Matěj.

My jsme ho totiž zapomněli v nemocnici!

Smutné na tom bylo, že jsem tuto skutečnost musela jako první zjistit já. Divila jsme se, že nikdo nenadává na hrozný osud a teprve v pokoji mi došlo, že jsem ho neviděla ani v autě, kde se maminka rozčilovala nad neschopnými doktory. Ona přece pozná, když její dceři není dobře. Nemělo smysl se s ní hádat, ale jen ji nechat, aby si řekla své.

„Mami?" prohodila jsem při návratu do obýváku.

Maminka visela na telefonu, zatímco tatínek hleděl na televizi.

„No, Ivano, dnešní doktoři jsou neuvěřitelně nafoukaní. Pořádně ji nevyšetří a mně... mně řeknou, že jsem neschopná matka. Chápeš to? Dřív byli rádi za takové matky, kterým na srdci leželo blaho jejich dětí. Ale dnes né..."

Přešla do kuchyně a ulomila si kousek čokolády, který žvýkala a naslouchala hlasu na druhé straně. Mě nejspíš stále nezaregistrovala, jak se soustředila na hovor.

Zamáchala rukama a vyhrkla: „Přesně tak. Měli by být vděční. Dnešní doba je zlá.... A to jsem ti říkala, jak mi Aničku trefili do hlavy? Že vlastně proto jsme tam byli?"

Jen jsem protočila oči v sloup. To snad ne. Teď to bude vykládat úplně všem. Povzdechla jsem si. Tady očividně už nikdo nepočítá s tím, že by mě odvezli do školy. Můj kluk určitě čeká, až projdu dveřmi a chudák se dnes nejspíš nedočká, protože u nás prostě nikdo není normální.

K tomu všemu ještě ten Matěj. Jak si rodiče mohli nevšimnout, že chybí? Vždyť je to jejich dítě. Že já jsem si nevšimla, to je normální. Jsem ráda, že mám od něj chvíli klid. Ale oni? Neuvěřitelný. Měli by se stydět. To je výchova.

Přešla jsem ke své mamince a zamávala jí rukou přímo před obličejem. Nemohla jsem chudáka bratříčka nechat napospas nemocnici. I když kdybych si z jeho pokoje mohla udělat svoji knihovnu na dívčí romány, nebylo by to rozhodně k zahození. Musela jsem však tu dokonalou představu překonat. Přece jenom je to můj bratr.

Maminka si odklonila telefon od ucha a otázala se: „Něco se děje, Aničko? Je ti hůř? Měla by sis lehnout."

„Nic mi není, mami, ale zapomněli jsme v nemocnici Matěje," poznamenala jsem pobaveně.

Na reakci mamky jsem se rozhodně těšila.

„Prostě jsou tam naprosto strašný..." mluvila dál do telefonu, jako kdyby mě neslyšela, ale vtom se zarazila. Znovu pohlédla na mě, pak na tátu a vrátila se ke mně.

„My tam zapomněli Matěje?!" zařvala přímo do telefonu a vzápětí si ho odtáhla od ucha a rozeběhla se zkontrolovat jeho pokoj.

Zůstala jsem stát dole a čekala, až se vrátí. Táta se po jejím rychlém úprku přestal upřeně dívat na televizi. Zavětřil problémy, protože po mně vrhl pohled plný podezření, že se něco děje.

„Kam běžela maminka, Aničko?"

Na tváři se mi usadil milý úsměv. Rozhodně jsem nehodlala být tou, kdo mu prozradí tu novinku, že bude muset znovu nastartovat auto a jet do nemocnice. Ještě by se mohl sbalit a odjet na náhlou služební cestu. Proto jsem došla až k němu a k jeho úžasu jsem si mu kecla na klín, až zahekal.

„Jen se běžela upravit, aby se ti víc líbila, tati," poškádlila jsem ho vesele.

Tatínek se pousmál a pohladil mě po vlasech.