Následovačka dívčích románů

26. kapitola

Čekala jsem, až Kátě skončí hodina, abychom si mohly jít sednout na naše schody, kde jsme o přestávkách trávily čas, a mezitím jsem si prohlížela nástěnky.

Pořád jsem jimi byla fascinována. Nechápala jsem, jak bylo možné, že jsem si jich dřív nikdy nevšimla. Moje maličkost se opravdu zajímala jen o romány. Nevšímala si spolužáků. Netušila, kdo vyniká v češtině a kdo v ní zase propadá. Nyní jsem se však dívala kolem sebe, díky čemuž jsem si taky všimla, že musím hodně zabrat, abych to všechno vytáhla.

Znovu jsem se posunula o další kousek a narazila na nástěnku, která nebyla plná výkresů či článků, ale byla na ní různá psaníčka studentů. V tu chvíli v mé maličkosti zaplála zvědavost. Zajímalo mě, co tam, kdo může psát.

Znělo to jako zajímavý nápad. A tak, když jsem nikde neviděla přibíhat Katku s vyplazeným jazykem, jsem se začetla do příspěvků.

Ztratily se modré tenisky v tělocvičně. Budu ráda, když je ten, kdo je vzal, vrátí.

A pod tím bylo červenou tužkou připsáno: Díky za dárek. Vždycky jsem po nich toužil.

Tak ta se jich už nedočká, pomyslela jsem si pobaveně a přelétla pohledem na další příspěvky. Některé byly vážné a jiné komické jako ten další.

Ztratila se třídnice. Buďte lidi a vraťte ji, nebo mě úča zabije!

Pobaveně jsem se uchichtla. Litovala jsem toho chudáka, který ztratil třídní knihu. Učitelé na tohle byli pěkně hákliví. Už jsem se chtěla otočit a jít se podívat po kámošce, když mi zrak ulpěl na dalším psaníčku na nástěnce.

Hledá se dívka, která se stala hrdinkou, když mě dostala ze záchodu, a já bych jí chtěl osobně poděkovat, protože jsem slušný hoch, že? Rád bych viděl tvůj úsměv, když už jsem slyšel tvůj hlas. Tak, krásná neznámá, ozvi se! Já nezapomněl.

Zůstala jsem na ta slova šokovaně hledět. To přece... To určitě nemohlo být mířeno na mě. V mysli mi však vytanul ten ponurý den, kdy jsem prolila tisíce slz, a přitom se málem stala terčem šikany.

„To je ale lamer, co? Takhle se ztrapňovat," ozval se za mnou pobavený hlas.

Já však byla v naprostém šoku, že jsem se ani neotočila. Hlavu jsem měla plnou zmatených myšlenek. Nechápala jsem, jak jsem si vůbec mohla myslet, že je to směřováno na mě. Vždyť moje maličkost byla vždycky neviditelná pro veškeré okolí.

Určitě spousta holek zachraňuje kluky ze záchodů. Někdo se tomu jistě věnuje i závodně. Tak proč jen mi tlouklo srdce jako splašené, když jsem si to četla pořád dokola?

„Proč? To je náhodou milý," odpověděla jsem tiše a ani se neotočila. Brala jsem to tak, jako kdybych odpovídala vlastním myšlenkám, což jsem dělala často, takže mi to vlastně ani nepřišlo nijak divný.

Bylo tak milý, že někdo někoho potkal jen jednou a hledal ho. Nezapomněl hned, ale dál se staral. Ta dívka měla štěstí. Taková romantika. Hotový splněný sen.

„Vážně?" znovu se ozvala odpověď.

Jenže já byla příliš zahloubaná, než aby mi došlo, že za mnou opravdu někdo stojí. Brala jsem to naopak tak, jako kdybych mluvila sama se sebou, což jsem taky dělala hodně často. Byla jsem v tom přímo přeborník.

„Jo, ta dívka má štěstí," zamumlala jsem tiše a moje utlačovaná dušička plná romantických představ se zase začínala prodírat na povrch. Odhazovala kousky depresí a reality.