Mám naději. #28 [END]

356 33 15
                                    

Opravdu si to přeješ? Neustále se mě ptala hlava a já si opakovala tu samou odpověď. Ani sama nevím. Štěpán pro mě chce to nejlepší, aby se mi nic nestalo. Chce, aby jsme se přestěhovali. Proč jsem to odsouhlasila? Protože jsem měla strach. Plánuji jim stejně zmizet ze života, tak proč to dělat těžší.

Štěpán neváhal a hned druhý den všechno zabalil. Sám mi řekl, že nechce riskovat další a možná i smrtelný setkání s Pawlem. Počítal se vším předem, proto byt byl už dávno zařízený. Byla jsem si ho i prohlédnout. Panelák, úplně na druhé straně města. Pro jistotu.

. _.

Poprosili jsme Ráďu, aby nás i naše věci dovezl na ono místo. Nový domov. Co nejdříve jsme vyjeli, takže kolem jedenácté hodiny jsem odjeli a do patnácti minutek jsme byli na místě. Panelák, bytovka, říkejme tomu, jak chceme. Pro mě to bude ne moc dlouhý pobyt v novém domově.

Zastavil nám přímo před novým domovem. Dokonce nám i pomohl natahat naše tašky nahoru, tedy do prvního patra. Protože jsem jediná měla volnou ruku, tak jsem musela odemknout.

,,Klíče mám v levé přední kapse od džín." řekl Štěpán, když zjistil, že sám neodemkne. Otočila jsem se k němu a sáhla mu do kapsy. Vytáhla klíč od dveří. Věnovala jsem Štěpánovi úsměv a začala odemykat dveře.

Po dvou minutovém dobývání se do bytu jsem je konečně otevřela. Vešla jsem do chodby, otevřela dveře dokořán a namáčkla se zeď, aby mohl obá bez problémů projít. Odložili tašky a šli pro další.

Měla jsem chvilku se tu porozhlédnout. Sice jsem tu včera byla, ale jen jsem nakoukla. Neměla jsem moc času zjistit, kde co pořádně je.

Neustále jsem stála v asi tří metrové chodbě. Troje dveře plus jedny futra bez dveří, které vedli do kuchyně. Napravo od vchodových dveří byla koupelna. Naproti vchodovým byla už zmíněná kuchyň. Hned nalevo dveře do ložnice a hned naproti nim další dveře do obýváčku. Už to bylo nábytkem vybavené. Přesně, jak Štěpán říkal, už to připravoval předem.

Skončila jsem v obýváku u gauče, posadila jsem se. Prohlížela jsem si místnost. Toto bude asi moje nejoblíbenější místnost, tedy až po ložnici. Ušklíbla jsem se.

Zvuk dveří. Jsou zpátky se zbytkem věcí. Neviděla jsem na ně, ale slyšela je.

,,Tak díky za pomoc Radku. Jsi fakt kámoš."

,,Za málo. Hlavně se opatrujte."

,,Jasně, že budem. Hlídej si Terku, ať se nestane to samé."

,,Dám si majzla. Zatím čau."

,,Čus." oplatul mu pozdrav Štěpán a zavřel za ním dveře. Slyšela jsem jeho kroky, které se zastavily kousek ode mě.

Seděla jsem a hrála si s mými prsty, sledovala jsem jen je. Po chvilce se posadil vedle mě.

,,Vím, že to bylo hodně narychlo, ale... nechci riskovat." položil svou ruku na moje stehno. Můj pohled sjel na jeho ruku, mé prsty už nebyly  prioritou. Vzala jsem jeho ruku a propletla naše prsty. Pohledem jsem jela nahoru a skončila u jeho nádherné tváře.

,,Chápu to." snažila jsem se přirozeně usmát, ale nejspíše to nevypadalo normálně.

,,Děje se něco?" zeptal se se starostí ve výraze.

Další stránka I. Where stories live. Discover now