Čtvero bytí

cf.tk d#ui h&:ks

Představte si, že se jednoho dne probudíte a nepamatujete si nic. Žádnou minulost, jméno ani svět ve kterém jste žili. Nevíte jak to kde chodí a co je normální. Jediné co vám zůstalo je vaše mysl a řeč. Právě to se stalo dívce od řeky. Když otevřela oči uviděla baculatý obličej ženy ve středním věku která ji popleskávala po tváři. „No konečně," usmála se boubelka. „Už se tě tu snažím probudit pěknou chvíli."

„Probudit?" zeptala se dívka. „Já jsem spala?" Bolelo jí celé tělo. Někde se musela pěkně potlouct. Posadila se a rozhlédla po okolí. Byla ve velké kovové bedně s dvěmi lavičkami po stranách. Celý prostor osvěcovala jedna slabá lampa a pár děr ve zdech. Mimo boubelku na jedné straně seděla mladší žena tmavé pleti. „Jestli jo, tak pěkně tvrdě," řekla s jedovatým nádechem.

„Ale Zuli, nebuď tak přísná," zastala se nově příchozí boubelka a znovu se otočila ni otočila. „Já jsem Tamara a tady ta nafoukaná je Zulia. Vítej na naší cestě Zábavy," řekla s hrdostí. Zulia si jen něco zamumlala pro sebe a otočila se ke zdi.

„Zábavy?"

„No jistě, sice tady zábava ještě není, ale určitě se někdy objeví. Promiň, asi jsem přeslechla tvé jméno. Nejsi náhodou zábava ty?" Tamara přiblížila svůj obličej k jejímu jen na milimetrovou vzdálenost. Výraz s takovým očekáváním snad nemohl žádný lidský tvor vytvořit. Dívka ale pouze mlčela. Neznala své jméno, spíše jí ho zatím nikdo nedal. Jen lehce uhnula pohledem.

„Cože? Ty nemáš jméno?" Podivila se Zulia.

„No tak to tedy musí být zábava. Vidíš Zuli, já tito říkala. Zábava, zábava, zábava!" s opakováním toho slova poskakovala dokola. Po chvíli z ničeho nic přestala a sedla si na lavičku. Dívala se na Zábavu pohledem, jaký dává kočka svým úlovkům, když si s nimi přestane hrát. Čekala, co se bude dít.

„Hej ty... Ehm... No Zábavo," zavolala Zulia. „Moc si jí nevšímej. Víš, už jsme tady zavřené pěkně dlouho a Tamara nikdy neměla odolnou mysl. Už jí to tu vlezlo na mozek. Od té doby co jsme utekli je to s ní horší a horší."

„Utekli? Odkud jste utekli?"

„Odkud, to je otázka. Stejně jako ty, stejně jako všichni. Z Restinace. Z jediného města na tomhle podělaným kontinentu."

„Já jsem utekla? Vše co si pamatuji je tady."

„Takže proto nemáš jméno. Ty jsi ztratila paměť. Ani se nedivím když vidím ty modřiny. Asi ses i pěkně udeřila do hlavy."

„Asi," podrbala se Zábava na týlu a nahmatala tam pěknou bouli. „A kde to jsme?"

„V nějakým náklaďáku. Nevíme kam nás vezou, ale jsme tu už patnáct dní."

„Patnáct? To se tu musíte pěkně nudit, ne?"

„No to je pravda!" ozvala se hned Tamara. „A proto si taky přišla ty. Zábava. Být něčím takovým musí bejt úžasný. Nikdy nezažít nudu."

Vozidlo zastavilo. „Nestresuj se. To zase jenom přinesou jídlo. Když budeme mít štěstí tak i kýbl," Zulia to skoro ani nestihla doříct a už někdo klapal na plachtu. „Tak jste tady krásky. Doufám že se vám v novém domově bude líbit," uchichtl se jeden z vojáků slizkým hlasem.

„No vidíš Zuli, jen co přišla Zábava hned se něco děje. Já ti to říkala," zvedla se rychle boubelka a napochodovala k zadní plachtě. Ta se vysunula nahoru. Všem třem se naskytl výhled na konec hustého lesa další náklaďák a spoustu vojáků. Pár z nich na ně čekali dole s již připravenými třemi sadami pout na ruce i nohy. „No tak pohňete. Nemáme na to celý den," zakřičel jeden. Ani jedna se nenechala pobízet dvakrát. Zbraně v jejich rukou nevypadaly že jsou jen na ozdobu. Dole jim nasadili želíska a popoháněli je směrem ke kabině. Zábava si všimla ze z druhého vozidla vyskakují čtyři muži. Spoutali je uplně stejně. Najednou všichni uviďeli místo kam mířily. Rozlehlý komplex bez barvy. Bylo to něco mezi továrnou a vězením. Z velkých komínů šel černý kouř a celé to bylo oplocené vysokým ostnatým plotem. Šel z toho strach. Vojáci je popoháněli údery hlavní do zad aby se neloudali. Když přišli blíže tak se otevřela velká dvoukřídlá brána z pletiva. Zábava slyšela jak v každém kousku plotu lupe elektrické napětí. Vešla na prázdný plac ze suché hlíny. Když se naposedy otočila brána se za všemi zavírala. Těď byli všichni v pasti. Věděla že odsud se jen tak nedostane. Ozbrojenci je vedli dovnitř budovy. Tam bylo vše stejně jako venku. Holé šedivé stěny, téměř žádná okna a slabá bíla světla se střídala s naprostou tmou. Šli dlouhou choubou bez žádných dveří jen pár špinavých oken s výhledem na zaťeženou oblohu. Nak konci se konečně objevily aspoň jedny dveře. Po otevření se nikomu nijak neulevilo. Spíš naopak. Stála tam starší sestřička s pistolovou stříkačkou v ruce a spoustou lahviček se zelenou tekutinou vedle na stolku na kolečkách. Všichni šli jako na popravu. Možná že ne jenom jako. První šla Zulia. Přisoupila k sestřičce a ta jí vpíchla roztok do krku. Ihned padla k zemi. Dva muži v bílích pláštích ji odtáhli do prava do dalších dveři. Tamara měla jít jako další. Když vyděla co se stalo její kamarádce začala křičet a vzpouzet se. Museli jí držet dva chlapi. Najednou cvaknutí, rána a bylo po všem. Zábava měla zrychlený dech. Bylo kruté když se dnes probudila jí dnes i zabít. Zavřela oči a postoupila pár kroků vpřed. Ucítiˇa malý tlak na krku. Cvak! Oči znovu otevřela. Nic se nastalo. Nechápavě se podívala na sestřičku.

„Promiň, dělám to nerada," odpověděla na pohled. „Chyba!" zařvala a přišli dva vojáci kteří chytli zábavu pod rameny. Táhli jí do dveří kde zmizeli i její jediné kamarádky. Za dveřmi vyděla hlavu Tamary jak mizí v nějakém tunelu. Ti v pláštích šli pro další tělo. Další dveře, další místnost. U stolu tam seděl muž s vlasy barvy tmavé slámy a velkými černými brýlemi. Rukou si podpíral hlavu, nejspíš spal.

„Doktore Derestaine. Je tu další chyba," řekl velmi výrazně jeden z vojáků.

Doktor s sebou trhl. „Co? Ano, ano, jistě," řekl bez emocí. „Položte jí sem na stůl. Ten stůl byla vlastně plechová deska uprostřed místnost se spoustou kožených řemínků. Oba chlápci zvedli Zábavu a položili ji tam. Společne s Doktorem poté stáhly všechny řemeny a tím ji připoutali ke stolu. Derestaine poté vzal pár přísavek a přidělal jí je na spánky. „Většinou jsem je těsně před tím uťešoval že to bude rychlé a bez bolestné," řekl vojákům cestou k počítači. „Teď už to nedělám. Stejně mi nikdy nevěřili," dodal a zmáčkl pár čudlíků.

Najednou Zábavou projela příšerná bolest. Elektrický šok jí donutil propnout záda do luku. Křik co z ní vyšel byl téměř nelidský. Po chvilce to skončilo. Cítila se jako by jí po těle lezlo tisíce mravenců. Většinu svalů měla v křeči. Stále se svíjela. „Jo zapoměl jsem vám říct že na stěně za vámi jsou sluchátka," dodal škodolibě doktor. Vojáci se ihnet otočili a každý si pár vzali. Ještě než si je stačili nasadit Derestaine to znova spustil. Tentokrát víc. Když to znovu přestalo už se na nic nečekalo. Zvíšit výkon a znovu. U té další Zábava konečně přijala chladnou náruč bezvědomí.