- O Dva Roky Později -
Daniela Verneová
Nebylo to tak těžké se oklimatizovat... Po pár měsících si na všechno zvyknete... Po pár měsících už vám ani nepřijde divné, že nevídáte evropany, ale asiaty, že nejíte svíčkovou, ale Kimčchi, že už nepoužíváte češtinu, ale angličtinu... Prostě jsme si rychle zvykli a ani to nebylo těžké...
,,Danielo?" do obýváku přijde Míša se širokým úsměvem a sedne si vedle mě. Má v ruce nějaký časopis. Hodí mi ho na klín a když si všimnu, že na přebalu je Jihokorejská skupina, která má na sobě moji značku oblečení, musím se zaradovat.
Seknu film a vezmu si časopis do ruk. Sleduji těch sedm chlapců na přebalu. Nikdy jsem nečekala, že se dostanu tak daleko... Z šití blbých svatebních šatů a občasných příležitostných zakázek pro jednu českou taneční skupinu, jsem konečně začala prodávat moji značku a hele, ono se to skutečně uchytilo...
A neposunula jsem se jen já... Míša začala konečně něco dělat a našla si taky práci, jenže ani ona nechtěla nic obyčejného... Rozhodla se, že bude dělat zahraničním turistům tady v Koree průvodce...
,,Ten časopis si vystavím..." řeknu pobaveně a potom ho položím na stolek před námi, Míša se zasměje.
,,Hele, tak jsem přemýšlela... Co kdybychom dnes někam zašli?" řekne a usměje se. ,,Dlouho jsme nešli jen tak někam na jídlo nebo do města..." řekne a já zaujatě kývnu.
,,Někam zajdeme... A třeba rovnou teď..." vypadne ze mě a postavím se. ,,Jen se jdu převléct..." usměji se a vydám se směrem ke schodům. Když jsme tenhle byt před dvěma roky kupovali, dost jsem se divila, že byl tak veliký a prostorný... Dvě patra... V dolním je obývák, kuchyně, naše společná pracovna a samo sebou, i toaleta pro hosty... V horním patře máme každá svůj pokoj a svoji koupelnu...
~~~~~
Posadíme se ke stolu naproti sobě. Položím mobil na stůl a zapřu se o desku.
,,Kámo, skočím si ještě na záchod..." řekne Míša a odběhne pryč. Jen tak sedím a koukám po lidech kolem, když v tom cinkne můj mobil a já se zaměřím na blikající kontrolku.
Vezmu si ho do ruky a zapnu ho. Na zamikací obrazovce udivím, že mám novou žádost o zaslání zprávy. Promnu si rty a po chvílí zírání na svítící displej nakonec mobil odemknu.
---
Pá, 18:28
Jan Macák
Vzpomněl jsem si...
Už je to delší dobu, co jsem si vzpomněl...
Řekl bych, že takové dva měsíce určitě...
Ne, nešel jsem na policii a ani tam nehodlám jít, z jednoho prostého důvodu...
Miluji tě, Danielo...
Miloval jsem tě už tehdy, ale nedokázal jsem ti to říct...
Teď jsem se dlouho odhodlával k tomu, abych si tě našel a napsal ti...
Prosím, řekni mi, že jsi nezapomněla...
Moc doufám v to, že to půjde vrátit...
Klidně mě tam zavři znovu, ale chci tě znovu vidět, abych ti tohle všechno mohl říct do očí...*Zobrazeno*
---
Do očí se mi nahrnou slzy. Bože... To snad ne, tohle se nikdy nemělo stát...
=====
Ano, jak jsem slíbila, je to tu... Nový díl, ale nenavazuje hned na sebe... Naší devatenáctileté Daniele a Míše je teď jednadvacet...
Nevím, jestli bude někdy další díl... Možná ano, možná ne, ale určitě by jste si měli nechat YouTubery V Zajetí v knihovně, nebo v archivu pro případ, že někdy nějaký díl zase vyjde...
Dávejte vote, komentujte, sdílejte a HYPE, abych věděla, že vůbec nějaký další díl někdy chcete...
Kookie
PS: K starším dílům, probíhá korekce...
ČTEŠ
V ZAJETÍ [MenT • Smusa • VADAK • GoGoManTV • Jmenuju se Martin] CZ
FanfictionPořád nedokážu vstřebat to, co se vlastně stalo. Měl jsem zavolat policii, jen co jsem si na všechno vzpomněl, ale místo toho tu sedím, vzpomínám a mám neskutečnou chuť se tam vrátit - vrátit se za ní. ~~~~~ • rozepsáno ✓ • dokončeno ✓ • v opravě ✓...