Místo pro dva || larry

7:

Po bezesné noci jsem se probudil s prvními ranními paprsky slunce, které mi dopadly na tvář. V úzkých čarách prosvítily celý pokoj skrz žaluzie a dodaly mu jemný hřejivý tón. Na krátko jsem se v šoku začal rozhlížet po místnosti, krůpěje potu mi mezitím strachem stanuly na čele.

Nikde nebyl.

Spal jsem bez jediného probuzení neslyše Harryho odcházet. Zmizel jako vždy.

Celý večer mi již mlhavě mizel z paměti a zanechával pouze krátké záblesky. Naposledy jsem z dálky slyšel mizející konverzace, které následovaly po našem prvním rozhovoru.

Hodiny ukazovaly pár minut po půl osmé a čekalo mě rušné ráno. Přestože bylo jasné, že jsem zaspal, snažil jsem se co nejrychleji dostat z postele, nevnímat zimu, jež mě i přes svit slunce obklopovala kvůli chladné říjnové noci, a dopravit se do školy.

Motivace ze mne upadla hned s prvním krokem ze dveří. Procházka k budově školy se protáhla na třicet minut, přičemž jsem si stihl zakoupit kávu, neboť se má doba spánku i přes zaspání rázně zkrátila a oči mi slzely z únavy.

S každým dalším krokem mi hlavou prošlo pomyšlení na den volna, jenž jsem v minulé škole praktikoval celkem často. Ze začátku nenápadně. Snažil jsem se vyhýbat zalidněným prostorám, držet se v zapadlých kavárnách a občas u Matta doma. S postupem času jsem zůstával u sebe, navštěvoval dopolední promítání v kině a občas obhlídl nové výlohy v obchodním domě. Nemohlo už přijít nic, co by mě překvapilo a zranilo.

Dnes jsem však myšlenky zahnal, jakmile se mi vrátily vzpomínky na dnešní noc. Neustále jsem si opakoval, že Harry pochopil vše, co jsem mu řekl a celou situaci přijal bez jakýchkoliv otázek. Přesto jsem cítil nepatrnou úzkost a strach. Především z jeho odchodu.

S otevřením těžkých dveří mne okamžitě obklopil hluk studentů a rychlé hlasité kroky, jelikož první hodina již skončila. Zhluboka jsem se nadechl a vytvářel si vlastní cestu středem chodby. Rozhlížeje kolem sebe jsem vrážel do ramenou protijdoucích osob a šeptal jednu omluvu za druhou. Hledal jsem pouze jednoho člověka a věděl, že tu někde bude. Hodlal jsem projít každé patro a každou chodbu, i kdyby mi to zabralo všechny přestávky. Ani jednou jsem nepomyslel na možnost, že dnes Harry ve škole nebude. Vždy jsem si říkal, jak dobré tušení mám a především dnešní den se ho budu držet.

Sotva jsem mohl uvěřit, když mé oči zahlédly kudrnáče opřeného o jeden ze sloupů v prvním patře. Prošvihl jsem dvě přestávky pátráním po škole z jednoho konce na druhý, ale našel jsem, co jsem hledal.

"Harry!" zvolal jsem nadšeně, jakmile se mi plíce opět naplnily potřebnou dávkou kyslíku. Stál jsem jen pár metrů od něj a uviděl, že se po ozvěně svého jména otáčí mým směrem.

"Kdy jsi odešel?" ptal jsem se stále zadýchaně a ruce si úlevně založil do pasu, abych si odpočinul.

"Ráno, ještě jsi spal." Opět se mile usmíval a v ruce mnul hodinky, jež nosí každý den.

"Ale jak ses dostal ven? Neslyšel tě nikdo?" naléhal jsem s dalšími otázkami. Byl jsem si jistý, že kdyby se přihodilo něco špatného, matčin křik by se celé ráno už rozhléhal po domě. Můj pokoj by zasypalo plno nadávek a výhružek. Přesto mě přepadala nervozita pokaždé, co jsem si vzpomněl na nezodpovězené otázky ohledně jeho zmizení.

"Neboj, nikdo mě neviděl a ani neslyšel," ujistil mě klidným hlasem a svou pevnou rukou mi poklepal na rameno. Stejně jako včera ve mně jediný dotek vyvolal okamžité horko. "Nemáš důvod vyšilovat."

Pouze jsem se pro sebe uchechtl a skousl rty. Neustále jsem si opakoval, že se nic nestalo, nikdo o ničem neví, ale hluboko ve mně se stále bouřily protiklady a nutily mne přemýšlet.