8:

87 9 7
                                    

Zády jsem se opíral o chladné dlaždice a snažil se vší silou zadržet hořké slzy před únikem. Pár mi jich okamžitě přes můj pokus sklouzlo po tvářích a vytvořily mokré cestičky. Ústy mi unikl první vzlyk a následně se mé tělo ocitlo ve spárech hysterie.

Na kůži jsem cítil horko, ruce se mi třásly a jakékoliv racionální myšlenky potlačil můj strach. Nedokázal jsem v sobě najít kousek odhodlání rozdýchat pláč, utřít slzy a se vztyčenou hlavou vyjít ven, čelit pravdě.

Hodina dávno zazvonila a z chodby se neozýval žádný hluk studentů. Sáhl jsem alespoň po studeném klíči a pootočil s ním. Když se klika ocitla v mé ruce, dveře se konečně pomalu otevřely. Se stále mokrými tvářemi jsem si našel cestu k umyvadlu, kde jsem se zadíval na svůj odraz v zrcadle.

Přepadla mě nenávist vůči sobě samému. Byl jsem tak naivní.

Pod myšlenkou na dnešní noc jsem opět propukl v hlasité vzlyky a za doprovodu mlhavého pohledu jsem se dopotácel až ke zdi, po jež jsem se následně svezl zády a dopadl na špinavou zem. Ruce mi objaly pokrčené nohy a následně jsem svými slzami zmáčel černé džíny, pro které jsem se ráno rozhodl. V tu dobu bylo mou jedinou starostí zaspání a ani jednou mi hlavou neproblesklo, že bych si nimi snad dnes sušil obličej od slaných slz.

S nepřítomným výrazem jsem hleděl před sebe, promítajíc v hlavě scénáře, jenž mohou dnes ještě následovat. Nedokázal bych pojmenovat ani třetinu emocí, které mi právě proudily krví.

Po několika minutách, kdy jsem se nehnul z místa ani o centimetr, s krátkou ozvěnou se ozvalo rychlé otevření dveří, jež ještě práskly do zdi. Rázem jsem zpozorněl, neboť jsem nečekal návštěvu. Mohlo mě napadnout, že asi nebudu jediný na celé škole, kdo bude chtít využít zrovna tuhle místnost. Opět jsem si zanadával nad svou hloupostí a se zrychleným hlasem vyčkával, co se stane. Hřbety rukou jsem rychle odstranil poslední mokré stopy po breku a doufal, že nebudu vypadat tak zoufale, jak se cítím.

Kroky se přiblížily ke mně a já se skrčil za roh, kde jsem celou dobu pobýval. U umyvadel se zjevila postava s černými krátkými vlasy a tiše si mumlala pro sebe. Chlapec svěsil hlavu a opíral se o okraje keramického nábytku. Vzhlédl k zrcadlům a leknutím odskočil doleva, čímž se otočil a zároveň oddálil ode mně.

"Promiň," zamumlal jsem okamžitě, "nechtěl jsem tě vyděsit." Hlas se mi stále třásl a při každém slovu z něj vyzařovala bezmoc, jež jsem cítil. Zvedl jsem ruce, snad abych ho uklidnil, přestože jsem sám nechápal, jak tohle gesto může pomoct. Pravděpodobně jeden z lidských reflexů.

"V pohodě," dostal ze sebe a stále jsem viděl u něj zděšení v očích. Zakrátko se mu na tvářích objevil jen lehký úsměv. "Jen jsem tu nikoho neviděl a v tom zrcadle jsi mě fakt dostal. Proboha, co se ti stalo?"

Rozešel se směrem ke mně a celou dobu upřeně sledoval můj obličej. Jeho otázka mě trochu zarazila a nenapadla mě ani jedna věta, která by mu snad měla zodpovědět otázku. Vlastně jsem ani netušil, proč se ptá.

"Můžu?" Ukázal na místo vedle mně a já pochopil, že si chce sednout. Posunul jsem se o kousek dál a pokýval na souhlas. Následně se tělo opřelo ve stejné poloze vedle mě o zeď a chlapec hlasitě vydechl.

"Proč by se mi mělo něco stát?" promluvil jsem hned vzápětí.

"Je hodina a ty tu sedíš s očima, který nejspíš vybrečely celý jezero. Sotva dokážeš promluvit a navíc zníš jak po těžký chřipce. Nevím, jak ty, ale pro mě možná dost k tomu, abych se zeptal," uchechtl se.

Propletl si prsty, když si rukama objal kolena, a místností se ozvalo tiché zakřupání kloubů. Po zádech mi přešel mráz, neboť mi zvuk nikdy nezpůsoboval zrovna nejlepší pocit a teď to nebylo jinak.

Místo pro dva || larryWhere stories live. Discover now