All the Stars Above (POZASTAVENO)

:01

Ezra nedokázal spát, i když ho povědomé houpání auta kolébalo, jeho víčka se odmítala zavřít a jeho mysl se nechtěla ponořit do říše snů.

Hlavu si opíral o okénko, mezitím co poslouchal muziku, která mu hrála ve sluchátkách. Kolem panovala temnota, krajina byla schovaná pod přikrývkou noci. Ezra jen stěží rozpoznával obrysy stromů nebo čehokoliv jiného, i když by si tuhle trasu měl pamatovat. S mamkou sem jezdili téměř každé léto. Naposledy se tu ukázali před třemi lety a teď se sem stěhovali - do malinkého městečka, jehož jméno téměř nikdo neznal. Doktor tvrdil, že by to mělo jeho matce ulehčit. Přeci jen potřebovala výpomoc v domácnosti a tu jí babička mohla poskytnou, pokud Ezra zrovna nebyl doma. I tak se mu ale stěhování nezamlouvalo.

Jistě. Nebude muset potají pracovat v kavárně, aby pomohl matce splatit nedoplatky za plyn nebo elektřinu, ale zastával se názoru, že jí dokáže pomoci sám. Nepotřebuje, aby o jejich žalostném stavu vědělo více lidí. Dokázal finančně přispět, uměl vařit a ve škole měl známky stále ještě v pořádku. Měli se dobře.

Tak proč začala znovu pít?

„Kdy tam budeme?" zeptal se mezitím, co si vyndával sluchátka z uší. Přes přední sklo zahlédl několik světel z pouličních lamp, které lemovaly okraj malého města.

„Za chvilku. Měl bys spát, už je po půlnoci," odvětila jeho matka prostě a dál se věnovala řízení. Ezra se znova opřel o chladné okénko auta, ale hudbu si už nepustil. Namísto toho vnímal, jak s vozidlem házela neudržovaná cesta. Pozoroval, jak se světla přibližují, ale myšlenkami se toulal jinde. Ostatně, tak tomu nebylo poprvé a určitě ani ne naposledy. Hlavu měl těžkou z věcí, o nichž by si v šestnácti letech neměl dělat starosti.

Měli jsme se fajn. Tak proč začala znovu pít?

xxx

Dům jeho babičky se ani trošku nezměnil. Pořád na něj působil tak podivně stísněně mezi ostatními budovami v ulici. Vybledlá oranžová se schovávala za jedovatě zeleným břečťanem, místy omítka i opadávala, což jen podporovalo dojem, že dům tu stál nějakou dobu. Vyslechl si nejrůznější příběhy, které mu okolí i rodina žijící uvnitř nabídli. Několik oken je vítalo teplou, žlutou září, ale Ezrovi se z auta nechtělo. Hleděl na jednopatrový domeček, který v něm vyvolal tolik nostalgických vzpomínek. Jeho zrak padl na malinkou travnatou plochu, co se rozprostírala hned pod okny, na níž si babička udělala skrovnou zahrádku. Pamatoval si, jak jí tam tajně chodil na jahody a hrášek a pak kvůli tomu nejedl oběd.

Mladíkova matka jemně poklepala na okno, čímž Ezru vytrhla z myšlenek, co ho pohlcovali kousek po kousku, stejně jako temnota noci, jež se plížila ulicí.

Na moment si prohlédl její tvář. Nic se na ní nezměnilo od poslední doby, kdy ji spatřil – což bylo asi před hodinou. Tvář jí lemovaly ty samé mastné vlasy svázané v drdolu. Její zelenomodré oči odrážely chabou záři lamp. Těch pár vrásek, které měla, jí stále zdobilo obličej. Vypadala unaveně, což se asi i dalo očekávat. Přeci jen musela řídit celou noc a z nemocnice ji propustili nedávno.

Dva týdny. Už by měla být v pořádku.

Jenže oba si moc dobře uvědomovali, že tak tomu už dlouhou dobu nebylo. Ezra byl jediný, kdo se to snažil ignorovat. Jediný, kdo se to snažil přehlížet.

Měli jsme se fajn. Tak proč, mami?

Ezra za sebou zabouchl dveře auta. Ten pohyb byl plný hněvu, jenž mladíka zaplňoval. Zvuk prolomil ticho, které v ulici panovalo. Ezra si přes rameno přehodil tašku, v níž měl schované všechno možné, co by mohl potřebovat, než si vybalí věci z kufrů. Pokoj už tu měl zařízený, takže nemuseli nijak stěhovat nábytek, což byla možná spíše úleva, i přestože se Ezrovi ani trochu nezamlouvala myšlenka, že by v jeho posteli teď mohl spát nový majitel.