Podzimní mlha

🍁1

Byla noc, v dálce svítila Eiffelova věž a všechno pomalu zahalovala první mlha. Léto už vystřídal podzim, listí na stromech začínalo nabírat žlutou a nachovou.
Přišel studený vítr, pohyboval se spadenými listy a posunoval je z místa na místo. Pohrával si i s vlasy jedné dívky, která v té zimě stála na mostě a sledovala temnou Seinu hluboko pod ní.
Na tváři měla slzy, potichu vzlykala a vítr si její vzlyky bral s sebou hluboko do noci. Celá se třásla, napůl zimou, napůl strachem. Měla na sobě jen tenké bílé tílko a tepláky. Nechala se pomalým tokem řeky úplně ukolébat, ani se nehnula, jen tiše vše sledovala, chtěla si naposledy prohlédnout milované město, její domov.
Rukou se přidržovala tlustého železného pilíře a dodávala si odvahu na skok. Dlouho se rozmýšlela zda-li to má udělat, nakonec se rozhodla.
Možná měla pravdu, svět až příliš krutý pro tak něžnou dívku.
Její pláč začínal nabývat na síle, třásla se jí ruka, ale chyběla jí potřebná odvaha.

,,Stůj!!" V dálce se ozval cizí hlas, neotočila se, neměla v plánu couvnout. Uslyšela těžké kroky, jak někdo rychle běžel směrem k ní.
Koutkem oka se podívala kdo ji rušil v jejím činu, byl to mladý kluk, blonďák s milým obličejem, ale nyní na něm bylo poznat jak moc se bojí.
Byl oblečený ve stylovém hnědém kabátě, kolem krku měl modrou šálu a i přes tmu všude kolem, jeho oči zeleně zářily.
,,Nedělej to, prosím!" Natáhl k ní ruku, ale ona jen couvla blíž k okraji mostu.
,,Nepřibližujte se! Stejně mě nemůžete zastavit!!" Křikla odhodlaně, ale znělo to nepřesvědčivě. On se ji nesnažil přemlouvat dál. K jejímu překvapení si sednul vedle ní na zábradlí.
,,Jsem Adrien." Řekl do ticha, měl opravdu příjemný hlas. Dívka na zábradlí se třásla, vzpomněla si na dnešní den. Další nával slz se jí nahrnul do očí. Adrien se na ni kouknul, ustaraně k sobě stáhnul obočí.
,,Řekni mi co se děje, třeba ti dokážu pomoct."
Ona jen zavřela hlavou a volnou rukou si utřela slzy.
,,Jsi milý, Adriene, ale na tom nezáleží. Na ničem už nezáleží."
,,Takhle nemluv, krásko. Vždycky existují věci, pro které je dobré žít."
Zavrtěla hlavou a znovu si utřela slzy.
,,Ne, já už nemám důvod, Adriene." Zaškaredil se a otočil si ji směrem k sobě. Měla zarudlé oči od pláče a vyhýbala se jeho pohledu.
,,Podívej se na mě, krásko. Vždycky je nějaký důvod, vždycky. Pokud si myslíš, že ne, podívej se na mě, já jsem tvůj důvod."
Usmál se na ni, snažil se zamaskovat jaký má strach, ta dívka byla krásná, velké upřímné oči barvy moře. Jemné rysy v obličeji a plné růžové rty. Při pohledu na ni mu srdce roztávalo.
,,Jsem Marinette." Vzlykla a utřela si rukou nos. Adrien se zhoupnul a stál opět na chodníku, Marinette nyní stála zády k řece.
,,Těší mě, půjdeš teď dolů z toho zábradlí?"
Oči se opět dotkly její podlahy.
,,Ty to nechápeš, já už nemám proč žít, Adriene."
,,Hlavně neplač, pojď, vezmi mi za ruku a já tě odvedu k sobě domů."
Marinette ve větru vlály vlasy, slzy jí tekly po tvářích, ale smutek v jejích očích téměř zmizel.
,,To nepůjde, vůbec tě neznám, Adriene, jsi milý, ale nemyslím si, že by to bylo vhodné."
Adrien se usmál až se mu kolem očí objevily vrásky.
,,Ničeho se neboj, nenechám tě tu aby sis ublížila, prosím, pojď se mnou." V očích se mu mihlo zoufalství, na chvíli připadal Marinette jako malý kluk, ale ihned to zamaskoval. Vypadal vyděšeně, ale statečně se usmíval a natáhl k Marinette ruku.
,,Věřím ti, že to nechceš udělat, jinak by ses tady mnou nenechala přemlouvat. Tak co, půjdeš dolů?"
Marinette váhala, vypadala vyčerpaná, vším světem okolo. Vypadala bezradně, skoro ztraceně. Adrien se na ni usmál, nedělal to lehce, ale musel dodat té dívce odvahu, kterou sám necítil. Musel před ní vypadat silný, nikdy nikoho nezachraňoval před sebevraždou, ale tušil, že pro Marinette musí představovat záchytný bod, kterého se nepustí. Bude ji muset chránit, dělalo mu to radost, rád pomáhal a tohle byl skutek, na který jen tak někdo nezapomene.
,,Věříš mi, krásko?" Podal jí ruku a čekal, nepřestával se usmívat, ani když mu srdce tlouklo tak rychle, že se z toho mohl zbláznit, zvonilo mu v uších, ale ani se nehnul. V sebeovládání byl dobrý a ta dívka ho potřebovala. Marinette se mu podívala do očí, pak na ruku a na svoje nohy, byla bezradná. Z očí jí sjely po tvářích další slzy, hluboce si povzdechla a pomalu vložila svoji ruku do té jeho.
Narozdíl od ní byla ta jeho teplá a příjemná na dotek.
,,Je ti zima, ukaž." Svléknul si kabát jako pravý gentleman a oblékl ho chvějící se Marinette, nic nenamítala, přijala jeho svršek odevzdaně, vypadalo to, že jí to je jedno, ale ve skutečnosti ji to hřálo u srdce.
Adrien ji jednou rukou objal kolem ramen, byla oproti němu drobná a on si nemohl pomoct, nádherně voněla.
,,Tak pojď, krásko, dáme si u mě čaj."

Tak ještě dnes tu jsem s první kapitolou 😊
Lidi!! Neskutečně jste mě překvapili a potěšili, u první kapitoly bylo do půl hodiny (fakt nekecám) 80+ komentářů♥ miluju vás😂
Všichni mi psali, že je to dobrý nápad a tak je to tady, nejdřív budou tři kapitolky na rozjezd a pak je to na vás 😅 trochu se bojím. Šetřete mě alespoň trochu na začátek 🙏

Btw, začíná vás být tolik, že to asi udělám po jedný kapitole, aby jich tu nebylo za chvíli 80 (to ani nemám v plánu)'😂 ale já a moje plány, ti co tu jsou déle už ví, že nikdy nevyjdou😅
Tak přeju příjemné počtení🍁😊