Překlady

Ruský spací experiment

Ruští vědci koncem čtyřicátých let udržovali pět lidí ve stavu bdělosti po dobu patnácti dnů pomocí experimentálního stimulantu na bázi plynu. Byly drženi v uzavřeném prostředí, aby pečlivě monitorovaly příjem kyslíku tak, aby je plyn nezabil, protože byl při vysoké koncentraci toxický. To bylo před kamerami s uzavřeným okruhem, takže měli pouze mikrofony a 5 palců tlustá skleněná okna, aby je mohli sledovat. V komoře byly zásoby knih, lůžka na spaní, ale bez matrací, tekoucí voda a toaleta a dostatek sušených potravin pro všech pět na více než měsíc.

Testované osoby byli političtí vězni, kteří byli považováni za nepřátele státu během druhé světové války.

Všechno bylo v pořádku během prvních pěti dnů; subjektům bylo falešně slíbeno, že budou osvobozeni, pokud by se podrobili testu a nespali 30 dní. Jejich rozhovory a aktivity byly monitorovány a zaznamenány, že i nadále mluví o stále více traumatických zážitcích z jejich minulosti a obecně tón jejich rozhovorů po čtyřech dnech začal nabírat temnější aspekt.

Po pěti dnech si vězni začali stěžovat na místo, kde žijí a začaly demonstrovat silnou paranoiu. Přestali mluvit mezi sebou a začali střídavě šeptat do mikrofonů a sledovat své odrazy v zrcadlech. Mysleli, že by si získali důvěru vědců tím, že budou donášet na ostatní vězně. Zpočátku vědci předpokládali, že jsou to vedlejší účinky samotného plynu ...

Po devíti dnech začal jeden ze subjektů křičet. Běhal po celé místnosti a z plných plic křičel po celé tři hodiny. Pokračoval v pokusech dál křičet, ale kvůli napjatým hlasivkám nemohl nic než jen sípat. Vědci předpokládali, že si protrhl hlasivky. Nejvíce překvapující bylo to, jak na to reagovali ostatní vězni ... nebo spíše jak nereagovali. Šeptali si něco do mikrofonu, dokud nezačal křičet i druhý vězeň. Dva vězni, kteří nekřičeli, začali vytrhávat stránky z knih, které pak špinili vlastními výkaly a zalepili jimi okna.
Křik poté okamžitě ustal.

Stejně tak šeptání do mikrofonu.

Po uplynutí dalších tří dnů vědci kontrolovali mikrofony každou hodinu, aby se ujistili, že fungují, protože si mysleli, že je nemožné, aby z místnosti s pěti lidmi uvnitř nevycházely žádný zvuky. Spotřeba kyslíku v komoře dokazovala, že všech 5 musí být stále naživu. Ve skutečnosti to bylo množství kyslíku, které by 5 lidí spotřebovalo při velmi namáhavém cvičení. Ráno 14. dne se vědci, kteří se obávali, že jsou buď mrtví, nebo na pokraji zhroucení, rozhodli použít interkom, aby vyvolali u subjektů reakci.

Oznámili: "Otevíráme komoru, abychom otestovali, zda mikrofony fungují. Odstupte od dveří a lehněte si na podlahu, nebo budete zastřeleni. Spolupracujte a jednou budete propuštěni."

K jejich překvapení uslyšeli klidnou odpověď: "Už nechceme být propuštěni."

Mezi vědci a vojáky vypukla debata, jak budou postupovat. Nakonec bylo rozhodnuto o otevření komory. Stalo se tak 15. dne o půlnoci.

Komora byla vyčištěna od stimulujícího plynu a naplněna čerstvým vzduchem a okamžitě se z mikrofonů objevily protestující hlasy. 3 různé hlasy začaly prosit a žadonit, aby znovu pustili plyn. Komora byla otevřena a vojáci vešli dovnitř, aby dostali ven testované subjekty. Ti začali křičet hlasitěji, než kdy jindy. Stejně tak vojáci, když viděli, co je uvnitř. Čtyři z pěti subjektů byly stále naživu, ačkoliv se to dalo těžko považovat za "živé".

Příděly jídla od 5. den byly netknuté. Na podlaze a v odtoku ležely kusy masa ze stehen a hrudníku mrtvého subjektu, které zablokovaly odtok uprostřed komory, což mělo za následek nahromadění stojaté vody až do výšky 10 centimetrů. Kolik tekutiny na podlaze tvořila krev, nešlo přesně určit. Všechny čtyři "žijící" testované subjekty měly odtržené velké části svalů a kůže, které se od těla odtrhly. Zničená tkáň a odkryté kosti na špičkách prstů nasvědčovalo tomu, že si rány způsobili nehty, a ne se zuby, jak si vědci původně mysleli. Bližší vyšetření ran naznačilo, že většina, ne-li všechny, si subjekty způsobily sami.