Do jeho hlavy - 1

3.

Christopher po celý den nepřestával doufat, že zasáhne moc boží a bude muset zůstat kvůli naléhavému případu v nemocnici do rána. Ani vidina další probdělé noci ho netrápila tolik, jako myšlenka, že bude muset vydržet u stolu s vlastní rodinou. Nebo že jeho matka tu večeři na poslední chvíli sama zruší. Ale nic z toho se pochopitelně nestalo. Ta zpropadená večeře nad ním visela jako kletba. Raději se soustředil na práci, aby se přivedl na jiné myšlenky. A jelikož se ten den pohotovost plnila k prasknutí a sám se zastavil jen na pár minut, jeho snaha se do uspokojivé míry dařila.

Ale když mu pak v pozdních večerních hodinách skončila služba, vrátil se zpátky do reality. Před odchodem z nemocnice si vyřídil poslední záležitosti a dopil studené kafe, které mu sestra někdy odpoledne mezi tím vším shonem obětavě uvařila. Nijak zvlášť přitom nespěchal. Byl si jistý, že při tom, jakou snahu jeho matka vynaložila, aby ho dostala k večeři mu pozdní příjezd nikdo vyčítat nebude.

Zrovna se v lékařském pokoji převlékal, když se ozvalo zaklepání. Rychle si přetáhl tričko přes hlavu. „Dále," zvolal. Ve dveřích se objevila jedna ze sester sloužících na pohotovosti, kterou znal jen z vidění. „Pardon. Neruším?" zeptala se zaraženě, jako by tušila, že byl ještě před chvílí bez trička a kalhot. „Ne, jsem zrovna na odchodu," řekl a sáhl po bundě. „Co potřebujete?"

„Tady - pro vás," vstoupila a podala mu do ruky barevně tištěnou pozvánku. „Jste poslední, všichni ostatní už ji mají."

Christopher věnoval textu na pozvánce letmý pohled. „Tak už mají datum?" podivil se nahlas a obratem ji poslal do koše. Uvedené informace šly naprosto mimo jeho zájem.

„Ano. Přípravy jsou v plném proudu," odpověděla a když viděla, jak s letáčkem naložil, povytáhla udiveně obočí. „Vy tam nepůjdete?" zeptala se překvapeně. Nevěděla, že zatím si Christopher každý ročník benefiční akce, kterou pořádala nemocnice nechal ujít. To poslední, o co stál bylo předvádět se před sponzory, aby z nich vytloukl nějaké peníze, i když šly na dobročinný účel.

„Ne," odpověděl stroze, čímž jí nedal další prostor pro konverzaci.

„Aha. Tak přeji hezký večer," řekla zaraženě. A se stejným výrazem v obličeji také odešla.

Ano. Kéž by byl, pomyslel si.

Z nemocnice zamířil domů, kde se jen krátce zastavil, aby si odložil věci a převlékl se do čisté košile, pak znovu sedl do auta pokračoval na Long Island, do domu jeho matky. Po cestě mu přišla na mysl vzpomínka, jak tragicky dopadla poslední rodinná večeře, které se účastnil na matčino naléhání. Jejím pomyslným vrcholem a zároveň i koncem byl okamžik, kdy matka opět zopakovala onu fatální chybu a nevědomky zmínila mezi řečí její jméno. Na to se on beze slova zvedl od stolu a odešel, dokud měl ještě svůj vztek pod kontrolou. Nesnášel slyšet její jméno. Tuhle kapitolu chtěl jednou provždy vymazat ze svého života. Posledních pět let se nesnažil o nic jiného, jenže matka a ostatní mu to nedovolili. Při každé příležitosti propírali tuhle jeho nešťastnou část života, jako by neměli vlastní životy a vlastní problémy k řešení. Pohlíželi na něj jako na exemplární příklad naprostého zoufalství a velice nepovedeně maskovali svou lítost, o kterou nestál. A to byl důvod, proč se obával setkávat s vlastní rodinou. Oni ho nenechali žít dál.

Neočekával, že protentokrát to bude jiné, na to byl příliš sečtělý. A tak, někde na půli cesty na Long Island ještě naposledy zvážil své možnosti, přestože v tu chvíli mu jich už příliš nezbývalo. Byl nesmysl to otočit a strávit zbytek večera doma, o samotě, jak byl zvyklý, ačkoliv k tomu měl silné nutkání. Alespoň jedna večeře se snad obejde bez dramaticky vyhrocených scén, pomyslel si, přestože tomu sám nevěřil. Jeho matka měla sklony k podobným výstupům. Mohl jen doufat, že večer proběhne v klidu a on nebude muset znovu utíkat před stíny vlastního života. Bylo to nejen v jeho zájmu, ale i v zájmu jeho matky, která se takto snažila napravit jejich léty pochroumaný vztah, a i přes marnost svého počínání se nevzdávala. Nechtěla si přiznat, že zklamala, a potvrdit tím, jak moc špatná matka je.