Proč mi tohle děláš?

51.

Tae

Bylo to již pět měsíců a po Jiminovi ani stopa. Celou dobu se ho snažím najít, ale on se mi vyhýbá, co to jde. A daří se mu to. Šel jsem parkem jako každý den od Jiminova odchodu a vzpomínal na něj. Na naše zážitky. To bylo totiž to jediné, co mi tu zanechal, když nepočítám díru v srdci a spoustu bolesti. Procházel jsem se jím už hodinu, když jsem ho viděl. Stál tam v celé své kráse. Byl krásný. Jediné co chybělo byl úsměv. Viděl jsem jen smutkem zničenou tvář. Upřeně jsem ho sledoval. V tu chvíli si mě všiml. Dívali jsme se jeden druhému do očí a oběma nám tekly slzy. Udělal jsem pomalý krok v před, ale Jimin začal rychle utíkat pryč. Já se hned vydal za ním. Moc dlouho utíkat nevydržel, takže jsem ho rychle dohonil. Za ruku jsem si ho přitáhl a objal. ,,Pět měsíců, Jiminie... Pět. Tak strašně dlouhá doba." zavzlykal jsem a pevně objímal Jiminovo až nepřirozeně hubené tělo. ,,Ji...Jiminie, prosím mluv na mě. Chci slyšet tvůj krásný hlas." řekl jsem zoufale. ,,T...T...Tae." zakoktal a rozbrečel se na plno. ,,Jiminie, pojď domů. Musíme si promluvit." řekl jsem a Jimin, protože byl vyčerpaný, kývl. Neváhal jsem a vzal ho do náruče. Byl lehký jako pírko. Slzy se mi draly do očí. Rychle jsem tedy s Jiminiem došel domů, kde jsem ho položil na sedačku. ,,Můžu si sednout?" zeptal jsem se a on kývl. Bál jsem se, že by nechtěl být vedle mě. „Jiminie, proč jsi..."„Protože jsem myslel, že budeš beze mě šťastnější." skočil mi do řeči. „Jak bych mohl. To už mě nemiluješ." řekl jsem zoufale. „Ovšem, že tě miluju, jen..."„Jen ses ze dne na den rozhodl mě opustit." skočil jsem mu do řeči já. „Tak to není." řekl. „Jak tedy... Opustil jsi mě, Jungkooka a všechny tvé přátele." řekl jsem trochu naštvaně. „Omlouvám se." řekl a vzlykl. „Musel jsi to mít těžké... Omlouvám se..." řekl a začal vzlykat. „Promiň, že jsem tak vyjel." omluvil jsem se, ale ano jednou se mu nepodíval do očí. Tolik jsem si to každý den přál a teď prostě nemůžu. „Asi bych měl jít." řekl najednou. „Takže je mezi námi konec? A jen tak odejdeš?" Jimin na mě smutně pohlédl. Sehl se ke mně a začal se přibližovat k mým rtům. „Když mě teď políbíš tak už tě nikam nepustím ani kdybych tě měl zamknout." řekl jsem a trochu se zasmál. Jimin se usmál. „Neboj. Pokud tě políbím, nezvládnu odejít." šeptl a spojil naše rty.