The Queen of Surenia✔️

III.

,,To je ta, jak s ní sedíš?" mamka se objevila v kuchyni, ani nevím kdy přišla domů z práce.

,,jo"

,,a co ti dělá?" táta se zamračil.

,,tak různě...bere mi věci, pak to hází na mě, říká mi že jsem veverka a různý další věci. Ať si jí nevšímám do aleluja, stále jí to baví" sklopila jsem pohled na svoje ruce v klíně.

,,zavolám do školy, ať tě rozsadí. A aby si to s ní vyřídila její máma" řekla mamka a už brala do ruky telefon.

,,mami, ale co když z toho bude průšvih?!"vyhrkla jsem.

,,ano, ona bude mít průšvih a ty budeš mít pokoj" usmála se na mě.

,,tak dobře, ale nechci u toho být. Jdu do pokoje" řekla jsem a odešla.

*po krátké chvíli*

,,Tak a je to vyřízené, kdyby něco, neboj se nám to říct" mrkla na mě mamka ve dveřích a hned zase odešla.

***

    Mamka měla pravdu. Diana už mě nechala být. Občas po mě hodila takový ten "zabijácký" pohled, ale ten jsem ignorovala. Teď jsem byla spíše smutná. Čím dál tím víc na mě doléhalo pomyšlení, co je na mě tak hrozného, že se se mnou nikdo nebaví.
    Ale teď něco o mě. Právě mi je 9, jmenuji se Olivie, ale radši mám Liv. Je to hezké a krátké. Mám zeleno-hnědé oči, kaštanové, jemně zvlněné, jemné, husté a lesklé vlasy. Můj styl oblékání je spíše volnější. Většinou mě uvidíte s mikinou a džínami. Nemám moc kamarádů, ne vlastně žádné. Jediným blízkým jsou moji rodiče, pes a kočka. Ale někdy je nejlepším přítelem kočka a pes. Bydlím v domě, ve městě. S tímhle domem jsem spokojená, ale to že bych byla radši na vesnici nepopírám. Nemám tu moc šancí na krátkou vycházku, aniž by na mě civěly stovky lidí. Kousek od našeho města je naštěstí lesík. Znám zkratku a v lese jedno krásné místo. Je tam palouček a mám pocit že tam ještě kromě mě lidská noha nevkročila. Co by taky ano, když je to tu obrostlé houštím, ale to není problém. V jednom úseku to vypadá hustě, ale dá se tam projít. O tom "tajném vchodu" vím jen já. Ten palouček je porostlý trávou a místy měkkým, světle zeleným mechem. A protože okolo toho paloučku rostou jen listnaté stromy, tak tam není ani jehličí. Takže na trávéní času, ideál. Teď se chystám do školy, po vyučování tam zajdu.

***
    ,,tak, kdo by věděl, jaké je největší město východní Asie?" ruka mi vyletěla nahoru. Když už mě ten zeměpis nebaví tak ať už mám alespoň malou jedničku za pět plus. Učitelka se rozhlíží po třídě. Já také. Jsem jediná kdo se hlásí. ,,Matte?" otočila jsem se na zmíněnou osobu. Vypadal, jako by se právě probudil ze stoletého spánku.

,,Ehm...zopakujte to prosím..." řekl Matt.

,,jaké je největší město východní Asie" zopakovala učitelka otázku. Moje ruka se začínala odkrvovat. Věděla jsem, že odpověď neví. Jak to asi dlouho vydržím, než mě vyvolá?

,,Ehm...to..to je...Moskva"vykoktal Matt a já jen tak tak nevyprskla smíchy. To myslí vážně?! V Rusku jsme "byli" v zimě. A teď je konec května. Zamávala jsem rukou abych dala učitelce vědět že se stále hlásím.

,,Ne Matte, řekla jsem východní Asie. Jano?"řekla učitelka a otočila se na druhou stranu třídy. Přes mě a mojí odumírající ruku přelétla pohledem, jako bych tam nebyla.

,,Shanghaj" řekla prostě Jana a moje levá ruka spadla na stůl. Ještě že její pád změkčila učebnice. Zatímco se prokrvovala, učitelka začala diktovat poznámky. Takže už odumírala i moje druhá ruka, protože učitelka si asi myslí, že jsme diktafony. Téměř jsem si to nestihla napsat. 'crrrrrrrr' ,hurá! Zvoní! A zemák je poslední hodina!' Rychle jsem si sbalila a šli jsme na oběd. Bohužel moje radost z toho že se konečně osvobodila pominula hned po vchodu do jídelny. Nehledě na frontu až k "lítačkám" byly všechny stoly plné. Občas se tu a tam objevilo místečko, ale rozhodně ne žádné kde bych neseděla v obležení. Vzala jsem si tác a stoupla si do fronty. Čekání bylo neúprosné. Když jsem se konečně dostala k okénku a na tác položila od kuchařem talíř s čočkou a uzeným masem, rozhlédla jsem se po jídelně. Pátrala jsem zrakem po volném místě ,ach kéž bych byla neviditelná' pomyslela jsem si zatímco jsem mířila ke dvou volným židlím. Bohužel budu muset sedět vedle nějakýho kluka, asi o rok, dva starší než já. Snad to není někdo, kdo má tendenci otravovat.

Nebojte, už se dostáváme k podstatě tohohle příběhu. Rozhodla jsem se ho udělat jinak, než jsem původně zamýšlela. Sice je tohle úplný propadák, ale tak co, mě to baví😃. Mějte se!✌️

Vaše Storm👋