Přeživší [Vlčí láska 2, ✔️]

XII. Daira

Stormino vytí pronikalo mým tělem. Tolik bolesti, tolik smutku, tolik hněvu.

Tiskla jsem uši k hlavě a třásla se. Vše kolem jako by najednou ztratilo význam. Zvuky byly tišší, dostávaly se ke mně tlumeně. Vlci okolo se pohybovali, já je ale viděla pomalu. Někdo na mě mluvil; neslyšela jsem slova, zněla zdálky, jako když jste pod vodou. Čas v tomto momentě snad zastavil – jen aby se vzápětí prudce rozběhl a navrátil mne do bolestivé skutečnosti.

Vlci znova nabyli obvyklé rychlosti, slova ke mně dolehla. Kolem se někdo prohnal, záplava černohnědobílé srsti mířící do doupěte, následné zakňučení a zavrčení. Vzdáleně jsem si uvědomovala nářek vlčat.

Čtyř vlčat.

„Dairo. Dairo? Dairo!" Někdo do mne strkal čumákem, olizoval mi rány. „Jsi v pořádku?"

Pootočila jsem hlavu a zadívala se na Spring. Chtěla jsem něco říct, ale nevyšlo ze mě nic. Tak jako tak, já nebyla v pořádku a nemohly za to jen mé rány.

Z nory, na níž jsem upírala pohled, se vynořili vlci. Dva dospělí, v tlamách drželi čtyři kňourající vlčata. Srst měli zašpiněnou krví. Storm a Fang svá vlčata opatrně položili na zem. Zatímco Storm je láskyplně čistila a tiskla k sobě, Fang z nory vynesl malé nehybné tělíčko.

Přesně v tu chvíli všichni zastavili, obezřetně rodiče sledovali a hleděli na mrtvé vlče.

„Fangu, Storm." Tohle byl Arrow, postoupil k nim dopředu. Pak sklonil hlavu a ostatní jej napodobili, bez ohledu na rozepře, které mezi sebou měli. Vyjádřit lítost museli všichni, protože tohle si nezasoužil nikdo.

A já tam jenom ležela, neschopná se zvednout. Rány zasazené kojotem se zavíraly, přestávaly krvácet, ačkoli jsem je pevně vnímala.

Přesto jsem jen sledovala mrtvou Tečku.

~~~

Těla kojotů odtáhli za hranice smečky a napůl je pohřbili, aby mrtvoly úplně nehnily a neničily kraj, ale zároveň aby je našli draví ptáci.

Teď na nás shlížela Měsíční vlčice a kolem se rozprostírala tma. Nešla vidět celá, byla asi z poloviny, ale to ničemu nevadilo.

Shewel se postaral, aby smečka zůstala v chodu, a zároveň obhlédl mé zranění. Podle jeho slov se nejednalo o nic vážného, kojot nezasáhl žádnou důležitou část těla, ani proletění norou na mne nezanechalo následky. Řekl, že se uzdravím v pořádku a neponesu si žádné život ohrožující následky, ačkoli mi zůstane jizva na boku.

Missile žila. Kojoti ji více nezranili, měli plno práce s ostatními vlky. A se mnou, pomyslela jsem si hořce.

Ale hubená vlčice se stále neprobouzela. Nechtěli jsme se vzdávat naděje na její probuzení, ne teď. Zaslechla jsem, jak spolu dospělí vlci diskutují ohledně jejích zranění. Všichni jsme si mysleli, že její rány způsobil vlk. Stopy drápů, kousanců... to vše by odpovídalo.

Ale co když to byl kojotovlk?

Tahle otázka vyvolala další otázky. Zničili snad hrob mých rodičů kojoti? Jestli ano, proč? Co by z toho měli?

V souvislosti se spící vlčicí padla i věta, která nás všechny spolehlivě umlčela a nechala přemýšlet. „Až se probudí, nevím, jestli nebude litovat, že nezemřela," řekl tiše Clever. „Ten, kdo jí to způsobil, ji opravdu zřídil. Zranění nejsou jen tělesná."

Ovšem ačkoli Missile teď stále spala veprostřed tábora na kožešinách, teď to nebylo o ní. Ne, tahle chvíle patřila Tečce.

Za táborem u prvních stromů, přesně tam jsme vyhrabali malou díru. U pohřbívání má být celá smečka, ale nemohli jsme čekat, než se Missile probudí. Nevěděli jsme, kdy tomu tak bude, a Teččina duše si zasloužila se potulovat s ostatními po území Vlčích duchů.