Tiffaniny Upíří deníky

2.kapitola

Pohled Stefana

Najednou ze třídy vyšla i "ta holka". Takhle z blízka mi připadala ještě povědomější. Ale kde jsem ji mohl vidět?
"Ahoj," řekl Damon svým dokonalým sladkým hlasem té dívce.
"Ahoj," odpověděla a lehce se pousmála. Poznal jsem že to nebyl upřímný úsměv. Jakoby ji něco trápilo. Tohle mě sice vrtalo v hlavě jen chvilku, ale i tak to bylo dost dlouho na to, aby s ní Damon navázal konverzaci. Zatraceně!
"Pověz mi prosím, jak se jmenuješ?" v mých uších zazněl znovu ten odporný přesazený hlas.
"Eww... Promiň, jmenuji se Elena, Elena Gilbertová."
"Krásné jméno, ostatně stejně jako ty. Já jsem Damon a tohle je můj bratr Stefan," řekl a já myslel že mu namístě vyrvu srdce z těla.
"Damone!" zasyčel jsem. Místo odpovědi se mi dostalo jen jednoho z jeho pohledů.
"Eleno, mohla by jsi my prosím ukázat učebnu biologie? Jsem tu první den a nějak nám zapomněli dát plánek školy."
"Určitě, taky mám první hodinu biologii" řekla a nahodila další ze zbírky svých falešných úsměvu. Celkově se z toho nezdála být nějak nadšená, ale slušnost ji nedovolila odmítnout. Najednou se ze třídy vyřítila nějaká blondýnka.
"Eleno! Kam jsi zase zmizela? Vždycky se vypaříš jak pára nad hrncem! Začínám o tebe mít strach." vysypala ze sebe opravdu rychlostí blesku. Vypadala trochu překvapeně, když uviděla svou kamarádku v přítomnosti nás dvou. Lehce přimhouřila oči a přeměnila si nás s Damonem pronikavým pohledem.
"Já jsem Caroline, oficiálně nejlepší člověk v plánování čehokoli." Její odměřený výraz se rázně změnil na nejveselejší úsměv na světě.
"Tohle jsou Stefan a Damon Salvatore," představila nás Elena.
"Těšilo mě, ale už musím jít, mám dneska ještě hodně práce," vysvětlila Caroline a lehce pokynula na Elenu, aby šla s ní. Ta ale jen něco posunky naznačila a otočila se zpět na Damona. Načež Carol jen protočila očima a odběhla.
"Taky bychom už měli jít, ať nepřijdeme pozdě," řekl Damon a usmál se na Elenu.
"Doprovodím vás," snažil jsem se v rychlosti vymyslet něco, aby Elena nezůstala s Damonem sama.
"Já myslel, že máš první hodinu dějepis. Nemusíš být tak starostlivý, já ji nekousnu!" namítl Damon. Elena trochu znejistěla. Chvíli jsem přemýšlel jestli je to jen metafora, nebo jesli to myslel doopravdy.

Pohled Eleny

Trochu jsem nepochopila, proč mě nechce nechat Stefan s Damonem o samotě. Trochu mě to vyděsilo, ale zaprvé jsme se nacházeli v zalidněné budově a za druhé mi už bylo vlastně všechno jedno, nebýt mého otce, nejspíš už bych ho ukončila. Už mě nebavila jejich výměna názorů a tak jsem situaci vzala do vlastních rukou.
"Učebna chemie i dějepisu je tímhle směrem," řekla jsem a vydala se tím směrem, bezohedu na to jestli mě bratři následují, nebo ne. Ti po sobě hodili jen nenávistné pohledy a vydali se za mnou.

Hned jak nám skončila první hodina jsem vyrazila ze školy. Nechtěla jsem tu zůstávat ani o chvilku déle. Nechtěla jsem dál snášet otázky a projevy soucitu. Najednou mě někdo ze zadu chytil za oči.
"Carol?" Caroline mi sundala ruce z očí a do ruky mi vrazila malý plakátek.
"V pátek bude školní uvítací večírek!" zvolala nadšeně Carol. Věděla jsem, že tenhle nápad prosazovala už loni, ale nevyšlo jí to. Mně se pochopitelně ani trochu nechtělo, tak jsem se v rychlosti snažila vymyslet nějakou výmluvu.
"Víš, strašně ráda bych šla, ale jedu na víkend k mamce."
"Ach bože, ty vážně neumíš vůbec lhát! Myslíš že bych zapomněla jak tvojí mamku nesnášíš? Uvidíš, bude tě to bavit." Nechtěla jsem aby má kamarádka věděla, jak jsem nešťastná, nechtěla jsem ji tím zatěžovat.
"A nezapomeň si sehnat doprovod!"
"Notak Caroline, víš přeci že já vážně nemám s kým jít," namítla jsem rychle.
"A co bratři "Slaďoušci", ráno to vypadalo, že si s nima docela rozumíš.
"Jen jsem jím ukazovala třídu, nic víc."
"No jasně, kdybys jen viděla jak na tebe o hodině koukali!"
"Nesmysl."
"Vím co jsem viděla!" Přemýšlela jsem jak se odsud dostat, aniž bych urazila Caroline. Podívala jsem se na mobil, na hodiny a potom řekla: "už budu muset jít, uvidíme se zítra."
"Tak teda zítra." Chtěla jsem ještě zajít navštívit bratra. Teď jsem na hřbitově trávila spoustu času. Rozhodně mě neděsil, spíše naopak.

Sedla si a opřela jsem se o strom naproti Jeremyho hrobu. Chvíli jen tak seděla a vzpomínala, potom si vytáhla deník a začala si zapisovat dnešní události. Hřbetem ruky jsem rychle setřela slzu stékající po tváři. Tak ráda bych zase viděla a objala svého bratra. Najednou se mezi náhrobky vynořil člověk. Damon? Co tu může dělat.
"Ahoj," řekl svým krásným medovým hlasem.
"Ahoj" oplatila jsem pozdrav a pokusila se o falešný úsměv. Srdce příliš bolelo, na to abych se mohla smát upřímně. Takhle že země vypadal strašně vysoce. Zaklapla a uklidila jsem si tedy deník a stoupla si.
"Co tu vlastně děláš?" napadla mě hned první otázka.
"Chodím sem už docela dlouho, mám tu oba rodiče," jeho odpověď mě docela zaskočila.
"To je mi líto," na nic lepšího jsem se nemohla. Pomalu, ale jistě se ke mně přibližoval. Byl už ode mě jen tři kroky. Nebyla jsem sice žádná ustrašená holka, ale tohle se mi moc nelíbilo. Najednou se tu z čista jasna objevil Stefan. Opět tu byla taková drobnost jako u Damona, nevšimla jsem si jak a kdy přišli. Damon si ho taky všiml, navzdory tomu, že byl k němu zády.
"Bratříčku! Ty taky musíš být vždycky všude," řekl Damon a zašklebil se.
"Jen tak náhodou jdu kolem a najednou tě tu tak vidím," řekl napůl naštvaným a napůl vysněným hlasem Stefan.
"No tak Stefane, nebudeme si tu nic nalhávat.
"Víš co, s tebou jsem vůbec mluvit nechtěl, šel jsem za Elenou, takže bych velmi ocenil, kdybys odešel." Začínalo to vypadat docela vážně, dva naštvání bratři a mezi nimi já. Tohle byla věc, kterou jsem rozhodně nechtěla.
"Věř mi, odejít se rozhodně nechystám.
"Fajn, jak chceš. Když to nepůjde p dobrým, tak to půjde po zlým.
"Notak Stefane, dobře víš že proti mně nemáš šanci, jen si vzpomeň, kdy jsi jedl něco pořádného. A ty víš co tím myslím.
Absolutně jsem nechápala o čem to mluví. Zněli tak divně. O čem nevím? Najednou bylo tolik otázek. Ale začínala jsem se docela bát.

Pohled Stefana

Věděl jsem, co tím myslí. Krevní pytlíky bylo sehnat čím dál těžší, tak jsem využíval více zvířecí potravu. Jenže ta nebyla tolik výživná. Nejspíš měl pravdu, neporazil bych ho. Jenže ta holka mi připadala něčím důležitá, stálo za to za ni bojovat. Jenže co když se jí něco stane. Nechtěl jsem, aby zajistila, kdo jsem.
"Chceš se snad prozradit?" zašeptal jsem tak, aby to slyšel jen Damon.
"Co ty?" odpověděl stejně tiše. Podíval jsem se na Elenu, vypadala trochu vyděšeně, což se jí vůbec nedivím.

Tak další kapitolka na světě. A doufám že vás moje knížka aspoň trochu baví ❤️