Tiffaniny Upíří deníky

3.kapitola

Pohled Stefana

Viděl jsem Elenin nechápavý a vyděšený pohled. Rozhodně jsem neměl v plánu jí o našem skutečném "já" povědět, ale pomalu jsem začínal chápat, že to bude nejlepší. Jistě, mohl bych jí pokaždé vymazat paměť, jenže co by se tím změnilo? Damon by za ní pořád chodil a velmi brzy ji i zabil. Když bude vědět, jaké jsme monstra, bude se od mého krvežíznivého bratra držet dál. I když se bude nejspíš chtít držet i dál ode mě, což mi docela rvalo srdce. Ano, ačkoliv jsem si to zpočátku nechtěl přiznat, něco mě na ní neskutečně přitahuje. Zajímalo by mě kde jsem ji už vyděl.
"Nech ji na pokoji!" zařval jsem zuřivě, až jsem sám sebe ani nepoznával. Damon se na mě zamračil. Bylo vidět že přemýšlí, co má udělat. Myslím že tuhle reakci ode mne rozhodně nečekal.
"Dobře víš že ji nemůžeš ochránit," řekl Damon a upíři rychlostí utíkal pryč. Podíval jsem se na Elenu. Ta se teď schoulená do klubíčka tiskla ke kmeni starého stromu. Sedl jsem si k ní na bobek a lehce ji pohladil po ruce. Podívala se na mě a trochu se uklidnila. Musím jí říct pravdu, ale ne teď. I když musím přiznat, že jsem opravdu nevěřil, že se Damon vzdá takhle rychle. Což ve mně probouzelo jakýsi neklid. Nebyl to zkrátka jeho styl. Přemýšlel jsem, jak bych ji mohl ochránit. Pomalu jsem ji objal. Neprotestovala. Myslím že si sama urovnávala myšlenky v hlavě. Nakonec jsem usoudil, že nejjednodušší řešení bude nakonec to nejlepší.
"Dobře, teď mě pozorně poslouchej. Já tě teď odvezu domů. Kdyby náhodou přišel Damon, tak ho za žádných okolností nepozvětete dál. Ráno prostě řekni tátovi, že ti není dobře a nepůjdeš do školy. Já potom přijedu a všechno tohle ti vysvětlím." řekl jsem. Neovlivnil jsem ji, i když by to možná bylo lepší. Měl jsem k ní takový zvláštní nepopsatelný vztah. Nechtěl jsem ji prostě násilně nutit. Vypadala opravdu nechápavě a vyděšeně.
"Musíš mi věřit! Jedině tak tě můžu ochránit." přesvědčoval jsem ji. Chvíli mlčela a potom lehce přikývla. Vzal jsem ji do náruče a nesl ji domů, bydlela asi blok od hřbitova, takže to nebylo daleko.
"Nic mi není, klidně můžu jít po svých," zaprotestovala Elena.
"Ale já tě klidně ponesu." Podíval jsem se jí do obličeje. Ty úžasné hnědé oči. Najednou jsem si uvědomil jak je vlastně nádherná. Líbí se mi, možná že i něco víc.
"To je dobrý." Neochotně jsem ji postavil zpátky na zem. Obdarovala mě za to velmi lehkým úsměvem, ale poprvé za dlouhou dobu byl ten úsměv upřímný. Bylo zvláštní jak jsem to dokázal rozeznat. Doprovodil jsem ji až ke dveřím jejího domu.
"Nezapomeň, nikdo nesmí Damona pozvat dál."
"Neboj." Hlas už měla zase klidný, jako když jsem ji potkal ráno na chodbě. Ale vyzařoval i jakýsi smutek. Teď už jsem ale věděl proč. Její bratr pro ni musel hodně znamenat.
"Silibuji, že hned zítra přijdu a všechno ti vysvětlím, do té doby na to skus nemyslet." Odpovědí mi bylo jen kývnutí.
"Tak zatím a dobrou noc." Dodal jsem a vydal se domů.
"Zatím," řekla Elena. Chvíli se za mnou ještě dívala a potom zabouchla dveře.

Pohled Eleny

Zavřela jsem dveře. Vůbec jsem nevěděla co si o tom mám myslet. Nic jsem pořádně nechápala. A co přesně mi Stefan zítra chce vysvětlit? Proč mi evidentně chtěl Damon ublížit? Jak dokázal tak rychle zmizet? Tyhle otázky mi teď strašně vrtaly v hlavě.
"Ahoj Eleno," řekl otec ve chvíli, kdy jsem vstoupila do obývacího pokoje.
"Ahoj tati."
"Jak bylo ve škole?"
"Šlo to. Co práce?"
"Jde to. Co si dáš k večeři?"
"Vlastně asi ani nic, ale díky."
"Dobře."
"Asi už si půjdu lehnout, dneska toho ne mě bylo nějak moc."
"V tom případě dobrou noc."
"Dobrou." Jo, takhle vypadala většina našich konverzací. Neměli jsme se moc o čem bavit. Stejně by to nakonec skončilo u mámy nebo bráchy. A potom by jsme byli oba ještě smutnější. Teda pokud je to vůbec možné. Odešla jsem po schodech do svého pokoje. Svlékla jsem se a dala si horkou sprchu. Teplá voda mi pomohla se odreagovat. Bylo to jako bych že sebe spláchla všechny starosti a problémy. Na chvíli jsem se ocitla v dokonalém světě. Vzala jsem si na sebe svůj oblíbený overal a vysušila si vlasy. Potom jsem si lehla do postele. Najednou jakoby jsem musela přemýšlet o všech mých problém. Myšlenkami jsem byla u dnešního odpoledne na hřbitově a u toho co mi potom řekl Stefan, ale myslela jsem i na Jeremyho. Ani jsem nevěděla jak, ale poměrně rychle jsem usnula. Nejspíš jsem toho za dnešek už měla dost.
Probudila mě melodie mého budíku. Byl to vážně strašný zvuk. Stiskla jsem tlačítko odložit a přitáhla si peřinu blíže k tělu. Znovu jsem se propadla do snového světa. Vtom mě z mé blaženosti vytrhl onen známý zvuk. Znovu jsem klepla na "odložit". Najednou jsme si vzpomněla na to, co mi včera říkal Stefan.
"Tati!" zavolala jsem.
"Ano?" uslyšela jsem po chvíli odpověď.
"Není mi nějak dobře, asi dneska radši zůstanu doma." Nedostalo se mi odpovědi. Místo toho jsem uslyšela dupání po schodech. Pokusila jsem se nahodit či nejnemocnější výraz, jaký jsem dokázala. Ozvalo se zaklepání.
"Dále," řekla jsem s předstíraným tónem. Krátce na to se otevřely dveře a vešel můj otec. Sedl si ke mně na postel a jemně mi pohladil čelo. Pak zase vstal.
"Jestli se necítíš v pořádku tak klidně zůstaň doma a kdyby něco tak zavolej." Potom odešel. Věděl že občas mám ještě slabou chvilku kvůli bratrovi a tak mě bez otázek nechal doma. Bylo to pro mě lepší. Znovu jsem zavřela oči. Probudil mě jakýsi hluk. Podívala jsem se po pokoji. Najednou se celým domem rozezněl zvuk zvonku. Ups. Myslím že budu vypadat fakt špatně. Rychle jsem si alespoň pročesala vlasy. Seběhla jsem ke dveřím a podívala se kukátkem, kdo tam je. Díky bohu ti byl Stefan. Teď jsem byla celkem ráda, že jsem šla spát v tom overalu. Otevřela jsem dveře.
"Dobré ráno," oslovil mě první Stefan.
"Ahoj, pojď dál."
"Děkuji," řekl a bylo vidět jak opatrně vykročil jednou nohou dovnitř. Teprve za prahem se jeho krok zdál být jistější. Mělo to snad něco společného s tím, jak jsem včera nesměla pozvat dál Damona?
"Musím ti něco říct, bude to pro tebe asi trochu nepochopitelné, ale musíš mi věřit."
"Dobře, tak si pojďme sednout," navrhla jsem trochu nejistým hlasem. Docela jsem se bála, co to bude.
"Úplně nevím jak začít. Věc se má asi takhle, já ani Damon nejsme tak úplně lidé. Jsme spíše nestvůry, monstra." Na chvíli mlčel. Bylo vidět jak ho to vzalo. Evidentně o tom nechtěl mluvit, ale musel.
"Jak to myslíš?!" Nechápala jsem o čem to mluví.
"Musíš slíbit, že neutečeš." Tohle se mi pomalu přestávalo líbit.
"Co jste teda zač?" nevydržela jsem už to.
"Jsme upíři."
"Cože jste?!" přeslechla jsem se snad?

Tak zase nová kapitola. Tentokrát možná malinko o ničem, ale lepší něco než nic, ne?