epilog-O 1 rok později-"Jak dlouho musím ještě čekat?" řekl jakoby dětským hlasem,"Je tu v posteli zima a taky šílená nuda.."
"Neměl jsi se nechat vyhodit, byli jediní, kteří se dokázali poprat s tvým výbušným temperamentem." Levi si promnul spánky a pokračoval, " Je to tvoje chyba, co jinýho ti mám na to říct?"
"Zlato! Lámeš mi mé srdíčko.."
"Chováš se jak dítě.." snažil se znít naštvaně ale ten slabý smích na konci ho prozradil.
"Je tu zima.."
"Tak si zatop a přikryj se ještě jednou dekou, jsou čistě vypraný ve skříni.."
Nastalo ticho, tím Levi tušil, že tuhle dětinskou válku vyhrál.
"Ty jsi na mě tak krutý, prdelko.." Eren byl dnes ještě více otravný, než normálně.
Za to Levi byl dnes celý zamyšlený a zamlklý. V hlavě plno neodpovězených otázek najednou. A když se na jednu nezeptá už teď, tak pak už nikdy."Erene?"
"Hmm.."
"Jsi si jistý..?" Šlo poznat, že ten na druhý straně nemá ponětí, kam tímhle jeho životní láska míří.
"S čím?"
A znovu ticho, že by se dalo krájet. ".. s námi. Že to bude fungovat, že se nerozejdeme.., že mě miluješ-"
"Miluji tě a to ti budu připomínat každou milisekundu setiny. Nikdy jsem si nebyl tolik jistý, nikdy jsem nikoho nemiloval tak jako tebe, tak tě prosím, neuteč mi. Nepřežil bych to.."
"Dobrá, já tě totiž taky šíleně miluji.." Jeho tváře už zase bolí z toho usmívání. "Ještě hodinku a už budu zase u tebe.."----
"Nemůžu tomu uvěřit.."
"Čemu?" Levi věděl co myslel ale i tak se zeptal s úsměvem na tváři.
"Že budeme oficiálně svoji, že všude kam se pohneš poneseš mé příjmení-"
"Nejen tvoje, pořád to svoje budu mít-"
"Ale i tak! Bože já tě tak miluji."
Měli sice jen tři hodiny před obřadem ale tu rychlovku si nemohli odpustit..---Malá hala byla vyzdobena bílou výzdobou. Lidé v hale byli jen nejbližší rodina.Překvapivě přišli Leviho rodiče, kteří byli proti tomu všemu, proti jejich homosexuálním jedináčkovi, proti Erenovi... Ale i tak se ukázali, což značilo že jim na jejich synu fakt záleželo, i když to nedali znát.
Když začala hrát hudba, tak se všichni postavili a podívali se za sebe kde dvě malé holčičky v krásných šatech začali házet na zem okvětní lístky růží, kterou měli v košíčkách.
Hned za nimi se objevil Eren se svou matkou okolo ruky. Úsměv na jejich tváří byl překrásný a identický.
Půlka lidí začalo plakat a ta druhá se jen neustále usmívala.
Jen co ho matka odvedla k oltáři, tak se objevil Levi ve dveřích. Vypadal Andělsky, podle ne jen Erena ale všech v hale také.
Usmíval se, i když ho nevedla jeho vlastní matka, ale jeho nejlepší přítelkyně Hanji. Byl a je za ní vděčný.
Levo vzhlédl a když uviděl Erena a jeho pohled, tak všechny jeho starosti zmizeli. Jeho život, jeho Eren tam stál oblečený bílém, úsměv od ucha k uchu a jiskřičky v očích.
Jediný dotek jeho ruky a všechen jeho strach a stres zmizel.
"Vypadáš přenádherně, žárlím.." pošeptal mu do ucha, posílajíc tím zázračné jiskřičky do celého těla.
