You were my dream ✓ || Changki

26. prosinec

26. prosinceKihyun
Pomaličku začnu otvírat oči a první, co vidím, je Changkyunnieho poklidná spící tvář. Usměju se a zůstávám ležet u něj, akorát se zabavuji tím, že si prohlížím jeho tvář. Vypadá tak krásně. Čím déle se na něj dívám, tím víc cítím ve svém srdci zvláštní pocit. Takový, který neznám. Cítím, že mi srdce buší zběsileji, jako by občas přeskočilo i několik úderů. Pohladím se rukou po tváří a cítím, jak mi tváře hoří. Co je tohle za pocity?Po chvíli se opatrně vymaním z jeho náruče, to proto, že jsem až moc dlouho koukal na jeho rty. Proto, abych zapudil ty myšlenky, co mi přišli do hlavy - ty, jaký asi je lidský polibek? Často ho vidím ve filmech a vypadá to, že je to moc krásné a příjemné...neříkám, že je to poprvé, kdy myslím na to, jaký by polibek byl, ale...neměl bych na to myslet.Dojdu do kuchyně a sám zkusím připravit snídani. Obkoukal jsem, jak si Changkyunnie připravuje kávu a jak připravuje horkou čokoládu, tak se rozhodnu, že to vyzkouším. Možná by se mi to mohlo podařit a já bych mu mohl udělat radost a to je to, co přesně chci."Dobré ráno," uslyším jeho krásný a po ránu lehce nakřáplý hlas a slyším, jak se jeho kroky blíží ke kuchyni. "copak tu děláš?" zvědavě se na mě usměje a já se na něj přes rameno otočím a uculím se."Dobré ráno," zamrkám na něj, a když se otočím, tak v rukou držím hrníčky pro nás oba. "pokusil jsem se přichystat snídani." usměju se a postavím hrnky na stůl k talířkům s cukrovím. Už je to dneska poslední várka cukroví, kterou máme, pak už bude muset chystat snídani zase Changkyunnie, protože já lidská jídla vařit neumím."Mm, povedlo se ti to." zavrní, když se napije kávy a mě se rozzáří oči, když vidím, že mu káva chutná a že jsem ji připravil dobře. Po snídani se oblékneme a nachystáme. Nejdříve se vydáme k zahrádkářům, u kterých lze koupit sazeničky stromečků. Rozhodli jsme se, že si každý vezeme čtyři sazeničky.Do lesa se dostaneme formou procházky. Changkyunnie naplánoval klidnou trasu a pro mně je to příjemnější, než abychom se tam dostali něčím, čemu se prý říká městská doprava a jezdí tím lidé z celého města. Držím Changkyunnieho za ruku a myslím si, že nejsem jediný, kdo si z nás dvou užívá procházku. Changkyunnie mi vysvětlí, že se stromečky nemůžou sázet, kde se nám zachce, ale že jsou na to určená přesně místa v lese, aby se vědělo, že tam ty sazeničky jsou. Proto musel vybrat i cestu k části lesu, která je proto určena. Tolik pravidel. Chvílemi nad nimi až žasnu, kolik věcí musí lidé dodržovat a na co všechno se musí ptát.Dojdeme na místo, které se nám oběma líbí. Changkyunnie mi nejdříve ukáže, jak se to dělá, tak ho sleduju a pak taky zkusím semínko zasadit do hlíny. Musíme vykopat menší díru, takže je to trošku náročnější, ale stejně si to oba užíváme. Usmíváme se na sebe, culíme a pak se pomalu odebereme malou procházkou zpátky z lesa. Po cestě si povídáme, vysvětluji mu, jaké je to v nebi, že tam se většinou...nic nedělá...čas tam utíká jinak, než jak utíká lidem, nemáme tam dny nebo noci, vlastně je u nás pořád stejně.I dnešní den zakončíme u televize. A já si nepřeji nic jiného. Ani...nám to oběma nevadí, ani jsme to nějak neřešili, ale když si Changkyunnie lehne k televizi, tak se přivinu a lehnu si k němu. Možná spíš na něj, než k němu, ale...najednou mi to všechno přijde tak přirozené. To, jak mě jeho ruce obejmou, to, jak do jeho náruče zapadám...jak nám to oběma nevadí a myslím, že nejsem jediný, komu se to líbí. Jako bychom spolu takhle žili několik let. Jako by to nebylo jen pár dní."Changkyunnie?" opatrně zašeptám, když spolu později v noci ležíme v posteli a znovu se k sobě přitulíme. Zvedne ke mně hlavu, to poznám, když mě jeho dech lehce pošimrá na tváři."Já...je tu jedna taková věc...pořád mi to vrtá hlavou, tak...jsem se chtěl zeptat, jestli bys to třeba...taky nechtěl zkusit." zašeptám opatrně. Možná je to díky té tmě, že jsem schopný mu to říct, ale už ty myšlenky nedokážu jen tak držet v sobě."A copak to je?" slyším v jeho hlase překvapení i zvědavost a usměju se. Povím mu o tom, že by mě zajímalo, jaké pocity se skrývají za lidskou pusou. Samozřejmě ho k tomu nechci nutit, ale prozradí mi, že i jeho by to zajímalo a tak si opatrně po chvíli dáme pusinku. Překvapím se, když musím zavrnět, protože...ten pocit byl tak příjemný a tak intenzivní...jako by mě někdo polil ledovou a vařící vodou zároveň. Oba jsme zavrněli překvapením a nejspíš i tím pocitem a přitulíme se k sobě. A já usínám s myšlenkami na to, jak je to nádherné a jak...vím, že bych to chtěl zažít znovu.