29. prosinec

47 7 0
                                    

Changkyun

Ráno vstaneme a už je to takové normální, že se budíme stejně a společně jdeme si udělat snídani. Usmíváme se na sebe a mě přijde až děsivé, jak jsme se za tu dobu na sebe zvykly, jak moc jsem si zvykl, že tu je někdo se mnou. Že když já jsem po ránu líný, což je skoro pořád, snídani dělá Kihyun, s radostí a úsměvem mi přinese snídani na sedačku. Sedne si vedle mě blíž, co nejblíž, a začneme jíst. Díváme se na televizi a po snídani vymýšlíme plán, co budeme ten den dělat. Neumím a ani nechci si představit, co se stane 1. prosince, co se stane až tu budu sám. Kihyunovi jsem to neřekl...ale schoval jsem si svoje poslední přání, které mu chci říct na silvestra...je sobecké, možná to ani nebude chtít, ale chci, aby tu zůstal.

„Tak jdeme?" nadšeně se zahihňá, když se oblékne. Vytrhne mě z myšlenek a nafoukne tváře, když vidí, že jsem ještě v pyžamu. Zasměju se.

„Rychle se obléknu." mrknu na něj a proběhnu kolem něj a zatím co se oblíkám, tak s úsměvem poslouchám, jak v obýváku uklízí. Když vyjdu ven, tak ke mně hned přiskočí. Vezmu si na sebe kabát a Kihyunovi půjčím, už jeho bundu. Jakoby ani nebyla moje, jako by vše oblečení, co má, bylo jeho od začátku. Společně vyjdeme ven a automaticky se chytíme za ruku. Jako dvě puzzle naše ruce zapadnou do sebe a my s blaženými úsměv nastoupíme do autobusu. Je to daleko a musíme jet autobusem. Všimnu si pohledu lidí, když se ke mně Kihyun tiskne, bojácně z autobusu a zároveň nadšeně, když cítí, jak se autobus hýbe. Když dojedeme na místo, tak nadšeně poposkočí. Koupím nám lístky a znovu ho chytím za ruku, když se vydáme do zoo. Je sice zima a je trochu nasněženo, ale jinak je hezké počasí a já se musím usmívat, jak mi je teplo. Není to díky kabátu ani šále, je to díky tomu, že je vedle mě a hřeje mě svou přítomností u srdce.

„Páni." vyjekne, když dojdeme k výběhu kočkovitých šelem. Nalepí se na sklo a pozoruje, jak se líně leopard rozvaluje na kameni. Jak se k sobě lev a lvice tulí a panter obezřetně očima přejíždí po lidech za sklem.

„Mají ještě venkovní výběh, ale je zima, tak jsou asi tady." Usměju se na něj, když se mě ptá, zda je to vše, co mají, se smutným pohledem. Trošku mu to zvedne náladu. Nemůžu myslet na to, jak je krásný...jak krásný je, když zaklání hlavu, aby se díval na žirafy, jak se krásně mračí, když se dívá na dva medvědy, co se spolu perou, jak se hihňá, když pozoruje surikaty nebo jak naklání hlavu na stranu, když si fotím zvířata.

„Tyhle vypadají jako ty." zahihňá se, když jsme u výběhu vlků a jeden dost osamělý vlk leží opodál a dívá se na ostatní. Chci něco říct, ale než stačím, tak k vlkovi přijde jiný vlk, dloubne do něj a lehne si k němu. Nevidím na něj z blízka, ale tak nějak cítím...že je teď ten vlk šťastný, po chvíli se zvedne a začne s tím druhým vlkem pobíhat. Daleko od ostatních. Jen oni dva spolu. Blbnou, štěkají po sobě a drcají do sebe. Přijdu si jako ten vlk...to, co jsem ve svém životě potřeboval, byl Kihyun...

„A co to je?" zeptá se mě Kihyun, když si znovu fotím zvířata.

„Tohle? To je telefon a v něm je aplikace foťák, díky tomu můžu vyfotit a zaznamenat okamžik na fotce, nebo můžu nahrávat videa, něco jako ty filmy, na které koukáme." usměju se a vyfotím si ho, zástěrkou jako ukázka, ale pro sebe samotného je to památka. Překvapeně se na mě zadívá a chce, abych ho dál fotil a já jsem jen rád, budu se na ty fotky dívat...neustále dokola. Navrhnu, abychom se vyfotili spolu a já se usměju a přikývnu a udělám nám několik fotek a překvapeně se usměju, když mé v průběhu focení pevně objeme. Usměju se a vtisknu mu jen lehkou pusu na tvář.

Nakonec jsme v zoo strávili celý den, odcházeli jsme až k večeru, když už se v zimním čase začalo stmívat. Něco mě napadlo, a tak jsem vzal Kihyuna za ruku a šel s ním do malého obchůdku a vybral jsem si amulet ve tvaru srdíčka. Překvapeně se na mě díval a já ho beze slov odvedl domů. Doma jsem hned sedl k tiskárně a začal jsem na tom pracovat, zatímco Kihyun připravoval večeři a vždy zvědavě přiběhl a ptal se mě co dělám.

„Tak," usměju se a dojdu k němu, když mám hotovo, chytím ho za ruce a posadím se s ním na sedačku. „chtěl jsem, abys na mě měl taky památku." usměju se a vytáhnu amulet z kapsy, překvapeně na mě zamrká a já otevřu srdíčko, abych mu ukázal naší společnou fotku vevnitř. Překvapeně vytřeští oči a já zalapám po dechu, když mě pevně obejme. Moje ruce automaticky obmotají jeho tělo a znovu si připadám jako bychom byli dva dílky puzzlů. Společně se navečeříme a nakonec ulehneme. S ním se mi usíná tak snadno. Hladím ho ve vlasech, zatímco se nechávám unášet do říše snů.


You were my dream ✓ || ChangkiDonde viven las historias. Descúbrelo ahora