Vystřelila jsem jako namydlený blesk. Původně jsem si chtěla zajít ještě do kuchyně, ale nechtěla jsem už Isoldu vidět. měla jsem ještě asi půl hodinu na to, abych se dostala ke hřbitovní bráně. Tak jsem zapadla do stájí.
Podkoní je moc fajn chlap, je mu asi sedmdesát, ale je hrozně čipernej. Patří mezi moje oblíbené lidi z vesnice. Vždy byl na mě moc milej, má pro mě slabost. Napadlo mě jestli by jsem si mohla vzít svého psa. Teda, mého, pan Aligor mi věnoval jedno ze štěňat, ale nechal si ho u sebe kvůli Isoldě. A teď je konečně chvíle, kdy se mnou může jít.
"Dobrý den pane Ali. Ale dobrý den děvenko! Já, je mi to blbé, ale chtěla bych s vzít Charín. Ale copak, Isoldě už by to nevadilo? To asi vadilo, ale , j-já jsem od ní odešla... Ale děvče, kam teď půjdeš? Co budeš dělat? To sama nevím, ale myslím, že mi pomůže Lukas a vlastně i moje parta. Dobře, ale víš kam máš po případě jít. Nebojte Ali. tak můžu si ji vzít? Ale jistě, támhle spí."
"Chárín, holka pojď ke mě. Ňaf,haf No ano, jsem to já! Tak pojď, jdeme za Lukasem..."
