Volání démonů

Originál

Autor:  

Když se ráno probudila, vůbec se jí nechtělo vstávat. Škvírou mezi závěsy pronikalo do pokoje světlo, které hlásilo, že je krásný letní den. Poté co se vyhrabala, ze zahřáté peřiny si uvědomila, že má dnes narozeniny. Rychle se rozeběhla k psacímu stolu a zkontrolovala kalendář. A opravdu! Nemýlila se. Dnes jí je čtrnáct let. To ovšem znamenalo, že za týden končí prázdniny a ona bude muset začít chodit do školy. 

 Rozeběhla se ke skříni a vyndala si své oblíbené oblečení. Oblékla si tmavě modré tričko s bílou růží na prsou, sněhově bílou sukni a černé boty. Dlouhé černé vlasy si svázala rudou mašlí a zahleděla se do zrcadla. Když došla k závěru, že jí to docela sluší, šla se umýt do koupelny. 

Koupelna byla naproti pokoji přes úzkou chodbu. Na jednom konci chodby byly schody, které vedly do zbytku domu. Na druhém konci byly sklápěcí schody, které vedly na půdu. Jinak nahoře nebyly žádné jiné pokoje. Umyla si obličej a urovnala si rudou mašli. Poté se chodbou vydala ke schodům a sešla po nich rovnou do kuchyně. Celý dům byl prázdný, až na zrzavého kocoura jménem Tory, který ležel u okna a vyhříval se vedle květináče s vánočním kaktusem. Pod oknem ležela prázdná miska, na jejímž dně zbylo trochu mléka. Norika si uvědomila, že má hrozný hlad. Uvařila si čaj. Chléb si namazala máslem a medem. 

Rodiče byli v tuto dobu v práci. Maminka pracovala v knihovně a tatínek byl veterinář. Rodiče se většinou vraceli až večer a Norika trávila prázdniny venku s kamarádkami, nebo u babičky. Nalila kocourovi do misky mléko a podrbala ho za levým uchem. Tory přivřel své žlutozelené oči a zavrněl. Obě její kamarádky byly na poslední týden prázdnin někde u moře a tak se Norika po snídani vydala k babičce. Zamkla dveře a vydala se po úzké kamenné cestičce na druhou stranu zahrady k brance. Cestou minula malý okrasný rybníček plný červených rybek. Na jeho okraji rostla mohutná stará vrba. Norika vlastně ani nevěděla jak je stará. Pamatovala si jí už z dob, kdy byla malé dítě a hrála si v jejím stínu na trosečníka a snažila se chytit malou červenou rybku, aby měla na opuštěném ostrově co jíst. Samozřejmě ji nikdy nechytila. Ryby se holýma rukama chytají dost těžko. 

Prošla brankou na ulici a vydala se směrem k starému domku, který byl jen pár ulic on jejich domu. Všude kolem poletovali motýli všech barev a po městečku se rozléhal ptačí zpěv. Město Anro bylo menší než jiná města a obklopoval ho hluboký les, který byl jistě za svých nejlepších časů mnohem rozrostlejší, než nyní. Za pár minut se u cestičky objevila malá chaloupka. Oproti ostatním domům vypadala velmi staře, sem tam byla její střecha opravena dřevěnými prkny a dříve bílá barva zdí, nyní spíše připomínala šedou. Byl to opravdu nejstarší domeček ve městě a asi jediný z jeho doby, který se zachoval. 

Prošla přes zahradu, kolem záhonku s rudými růžemi, až k vyřezávaným dveřím. Na nich byl vyobrazen vodopád z různě barevného dřeva. Zula si boty a vešla do domu. Babička už na ní čekala na chodbě. Jakmile Norika vstoupila do domu, vrhla se na ni, začala ji objímat a přála jí vše nejlepší k narozeninám. „Upekla jsem ti dort." Sdělila jí babička a odcupitala do kuchyně. Norika zatím došla do obývacího pokoje a posadila se na křeslo hned vedle stolku. Za pár minut se babička vrátila a v náručí nesla bílý dort ve tvaru lupy, na kterém hořelo čtrnáct červených svíček. Norika hrozně milovala detektivní knihy a knihy plné záhad. Občas přečetla i nějakou strašidelnou o duchách, upírech, vlkodlacích, občas i knihy plné kouzel, elfů, jednorožců a ostatních kouzelných tvorů. Dort ve tvaru lupy, bylo to, co si představovala, jako perfektní dort. 

Babička položila svůj výtvor na stůl a odešla do kuchyně. Když se vracela, nesla v rukou malý balíček, zabalený v tmavě modrém papíře, převázaný žlutou mašlí. Popřála jí hodně štěstí, zdraví a spoustu dobrých známek. Zmínka o známkách Norice připomnělo, že už za týden končí prázdniny a přijde čas se zase učit. Připadalo jí, že čím je starší, tím jsou prázdniny kratší. Poděkovala a vzala si od babičky malý balíček. Když ho rozbalila, uvnitř na ni čekalo překvapení. Sáhla do krabičky a vytáhla z ní malý klíč přivázaný na provázku. Byl trochu ohnutý a sem tam měl na sobě podivné škrábance. „Doufám, že se ti líbí," dívala se na Noriku babička trochu zklamaně, „nebo jsi chtěla něco jiného?" „To ne!" Vyhrkla rychle Norika a štěstím se jí blýskaly oči. „Je to moc hezké. Kde jsi to sehnala?" „Našla jsem ho na půdě. Ani nevím, od čeho je. Prostě tam tak ležel s ostatními starými věcmi v krabici. Myslela jsem, že si ho pověsíš na klíče, aby byly zajímavější." 

Norika přikývla a pověsila si přívěšek na klíče. „Tak!" Tleskla rukama babička, a teď si něco přej. Norika se naklonila nad hořící svíčky. Chvíli přemýšlela, co by si tak mohla přát a najednou si vzpomněla na babiččino blahopřání. Spoustu dobrých známek... Tento školní rok bude stejný, jako ty předchozí. Ráno bude muset vstávat, učit se, psát domácí úkoly a stres před písemkou, nebo před zkoušením. Jediné co se změní, bude to, že bude chodit do deváté třídy. Jediný důvod, proč se na školu těšila, byly kamarádky a jejich tajný klub. Už nepřemýšlela nad přáním, už věděla, co si přát. „Přeji si, aby tento školní rok něco změnilo." S tímto přáním sfoukla všech čtrnáct svíček. Když pár minut na to krájela dort, netušila, jak je blízko ke splnění tohoto přání.