Volání démonů

1A

Autor: HollowFenrir

Poslední týden utekl jako voda a Norika se chystala do školy. Moc věcí si s sebou nebrala. První školní den si stejně jenom povídají, co dělali o prázdninách. Norika se nejvíce těšila na své dvě kamarádky. Na Situ a Kany. V páté třídě se rozhodly založit vlastní klub, jemuž daly jméno Andělé z Temnoty. Tento klub byl zasvěcen lovu duchů. Norika a její kamarádky sice nikdy žádného neviděly, ale bavilo je vyprávět si duchařské historky a pak je zapisovat do deníku klubu. Každý rok mají nový deník a píší do něho své vlastní příběhy, které spolu vymýšlejí. 

Tento rok si Norika přála k narozeninám nový deník. Dostala ho od své maminky, která se v knihách vyzná. Aby ne, tráví v knihovně celý den. Nový Deník byl krásný tlustý sešit s koženým obalem. Od táty dostala krásné nové pero, tak se rozhodla si ho vzít s sebou do klubovny. Za několik minut už stála před školou a vyhlížela své kamarádky. První, kterou uviděla, byla Sita. Měla dlouhé zrzavé vlasy a snažila se procpat, mezi hromadou šesťáků, kteří se na druhém stupni ještě moc nevyznali a tak se drželi pohromadě jako stádo ovcí. Za ní se objevila dívka s hnědými, krátkými vlasy. To byla Kany. Hned jak Noriku uviděly, okamžitě se k ní rozeběhly a prudce se objaly. Cestou do třídy si vyprávěly o tom, co se stalo o prázdninách a všechny se shodly, že to nebylo nic nového. Cestovaly, stanovaly a koupaly se. No zkrátka normální prázdniny. 

Když přišly do třídy, zjistily, že tam se také nic nezměnilo. Všichni byli veselí a bavili se spolu. Tato radost ovšem přejde a nahradí ji otrávené obličeje. A to až začne učení. Noriku zkrátka škola nebavila, věděla o lepších věcech, co by mohla dělat. A to by opravdu mohla. Má dobré známky a to se ani moc neučí, většinou si látku pamatuje z hodin a co zapomene, to si připomene ze sešitu. Několik minut po zvonění vešla do třídy jejich třídní učitelka. Všichni se postavili a pozdravili ji. Všichni byli oblečeni ve školních uniformách. Chlapci měli černé kalhoty a košile a dívky měly tmavě modré sukně s černými pruhy sahající až ke kolenům a bílé blůzky. Učitelka Beyrová jim pokynula na pozdrav a naznačila jim, že se mohou posadit. Paní Beyrová má štíhlou postavu, blonďaté dlouhé vlasy a na nose posazené kulaté brýle. Bylo jí dvacet pět a pořád byla svobodná. Když se jí nějaká z kolegiň zeptala, jestli nechce mít vlastní děti, sdělila jim, že zatím má dětí plnou třídu. 

Po škole šel klub Andělé z Temnoty k řediteli. Prošly dlouhou chodbou, minuly několik dveří se jmény učitelů, až nakonec došly k posledním dveřím, na kterých, bylo napsáno: ŘEDITEL. Pod nadpisem bylo napsáno jméno Keylow Rass. Pan Keylow byl bývalý spolužák tatínka Noriky a občas k nim chodil na návštěvu. Zaklepaly a poslouchaly, jak se blíží kroky. Otevřely se dveře a za nimi vykoukla hlava pana Keylowa. Byl oblečen v černém kvádru a červené kravatě. Zpod jeho černých učesaných vlasů vykoukly dvě zvědavé hnědé oči. „Á...to jste vy. Jdete si pro klíče, že ano?" Od páté třídy se jich pan Keylow zeptá na tu samou otázku a dívky vždy odpoví stejně. „Ano pane řediteli." Na krátkou chvíli hlava mezi dveřmi zmizela a ozvalo se kovové chrastění. Když zvuk utichl, objevil se mezi dveřmi opět pan ředitel a podal jim malý klíček. „Bavte se a nedělejte bordel." „ Ano pane řediteli." Odpoví dívky a vyrazí pryč chodbou. Tyto dvě věty se také opakují každý rok. A opravdu se holky baví a bordel také nedělají. 

Obešly školní budovu a vešly na zadní zahradu. Všichni studenti už se chystali k domovu a tak tam byl klub sám, až na několik učitelů, kteří se domů moc nehrnuli. Na zadní zahradě stála stará plechová bouda. Dříve se tam uklízeli potřeby na tělocvik, ale po té, co byla postavena nová, zůstala stará bez použití. Jednou se o ní pan Keylow zmínil, když byl u Noriky na večeři. Noriččin táta se ho hned zeptal, jestli by si ho holky nemohly půjčit, aby jim nemusel stavět klubovnu na jejich zahradě. Pan Keylow s tím souhlasil, pod podmínkou, že přes letní prázdniny bude zamčená a klíče bude mít u sebe. Po prázdninách jim je vrátí.