Poslové stínů

Kapitola 1

Sebastian se krčil ve stínech, vyčkávaje, než se jeho bratr objeví pokrytý krví, co nepatřila jemu. Dlaň si přitlačil na ústa, z nichž se snažil vydrat vyděšený výkřik. Zuby zaryl do jazyka, ale paniku ani příliš rychle bijící srdce mu to utišit nepomohlo.

Zabil je.

„Vylez, Sebe. Nemůžeš se schovávat navždy." Arden se pohyboval jako dravec — predátor — co byl na lovu. K Sebastianově smůle, on byl kořist, po níž jeho bratr pátral. Mráz mu poklepal na záda, když si uvědomil, jak moc musí Arden skřípět zuby, jelikož se mu pořád nepodařilo najít Sebastiana. Slzy ho hryzly do citlivé kůže.

Je to moje vina.

Studený pot mu stekl po spánku, když se pokusil skrčit ještě víc bez toho, aby ze sebe vydal hlásku. Vana možná nebyla ta nejlepší schovka, i když ho závěs kryl celkem dobře. Kam jinam se měl ale schovat? Obvazoval si předloktí, než zaznamenal Ardenovu přítomnost. Možná kdyby měl o trochu víc času, stihl by i varovat Viktora a Emily, ale ti teď byli mrtví a Sebastian se krčil v místnosti, v níž panovala tma. Jen ze škvíry mezi dveřmi sem pronikalo chabé, nažloutlé světlo z lamp, které Arden rozsvítil v obývacím pokoji. V koupelně bylo i okno, ale noc sebrala z ulice veškeré světlo. Sebastian by se tamtudy mohl protáhnout, párkrát už to dělal. Dopad bude sice bolet, ale nic si nezlomí a Arden ho neuslyší. Nebude vědět, že mu jeho mladší bratr proklouzl skrze prsty.

„Víš, že se mi neschováš... Najdu si tě. Otec si tě najde. Víš to," Arden pochodoval okolo, jeho kroky téměř neslyšné na dřevěné podlaze.

Která je politá krví.

„Ušetři mi tu práci a vylez, Sebe." Zastavil se. Sebastiana zajímalo, jestli si Arden uvědomil, co udělal. Jeho tělo možná ztuhlo, jeho oči nedokázaly opustit ty dvě mrtvoly vysokoškoláků, jejichž životy předčasně ukončil. Možná že toho teď litoval. Možná že byl zděšený nad svým počínáním. Možná se v jeho očích zalesklo něco jako soucit. Ale pak se Arden zasmál, což Sebastianovi připomnělo, že člověk, ke kterému kdysi vzhlížel, byl chladnokrevné monstrum, co neznalo slitování.

Mladík na prázdno polkl vzlyk, co se mu dral z vyschlého hrdla.

Já nejsem jako on, připomínal si Sebastian každou noc před tím, než své vědomí odevzdal říši snů a nočních můr. Já nejsem jako on, opakoval si i teď, ale ta věta nezastavila jeho nekontrolovatelné třásnutí. Byla to lež. Stíny mu to šeptaly do ucha: jsi lhář lhář lhář a monstrum monstrum jako on on on.

„Fajn jak chceš, bratříčku," zavolal Arden. „Najdu tě a dovleču tě až k Otci. Mohl jsi jít dobrovolně, jen s pár odřeninami, ale každý svého štěstí tvůrce, nemám pravdu?"

Běž, křičel na Sebastiana jeho mozek na poplach.

Běž. Na co čekáš?

BĚŽ.

Sebastian polkl, po čemž se donutil vylézt ze své schovky. Předložka utišila jeho kroky, když se nenápadně přemístil k oknu – jeho jedinému úniku. Skoro mu to připomínalo dobu, kdy byl ještě malé dítě a s Ardenem si hrál na schovku. Jeho bratr ho vždycky našel, nezáleže ta tom, kde se Sebastian schoval. A přesně proto zaváhal, jeho zpocená dlaň spočinula na okenní klice, co příjemně studila oproti jeho rozžhavené kůži.

K čemu bylo utíkat?

Arden ho stejně zase najde. I kdyby utekl na druhý konec světa. I kdyby si znovu změnil identitu. Arden ho vyčmuchá a odtáhne k Otci. Zlomí mu nohy, aby Sebastian nemohl znovu utéct. Aby zůstal přesně tam kde je a byl Otcova zbraň – něco co mohl použít oproti lidem co „narušili mír, o než se snažil". Protože Otec byl hrdina a Sebastian byl jeho perfektní zbraň a dědic.