Poslové stínů

Kapitola 2

Vagón sebou nepravidelně házel. Ten pohyb se ale ani zdaleka nepodobal tomu, který vytvářelo auto, když jelo po nerovné silnici plné děr. Metro sebou trhlo pokaždé, když zatočilo. Auto drncalo v pravidelném rytmu prazvláštní ukolébavky. Světlo se kradlo z LED světel, co střídavě blikala, jako by si hrála na honěnou. Prostor páchl potem a rozlitou kávou. Ne ale jako ráno, kdy ta vůně byla ještě čerstvá a skoro až příjemně probouzející. Vagón páchl jako po dlouhém dni. Zaváněl prázdnotou a vyčerpáním ze zdlouhavého večera a ještě delší noci.

„Ty jsi ho unesla," zasyčel mužský hlas, ale Sebastian byl až příliš omámený na to, aby dokázal určit, jestli jeho vlastníka zná.

„Tsk, tsk. Bylo to pro dobrou věc." Teď se slova ujmul dívčí hlas. Sebastian se snažil otevřít svá slepená víčka, ale jeho tělo bylo až příliš vyprahle po spánku; nehodlalo se jen tak vzdát dlouho očekávaného odpočinku. Jeho nohy už nebrněly z dopadu, i přesto mu však připadaly ztěžklé. Stejně jako jakákoli jiná část jeho těla. Všechno ho otupěle bolelo a plastové sedačky v metru mu moc nepomáhaly v tom udělat si pohodlí. „A byl tam Arden. Buď bych ho vzala já nebo on. A myslím, že je v zájmu nás obou, aby Sebbyho jeho bratr nenašel. Nebo se mýlím?"

Žádná odpověď. Jen palčivé ticho. Sebastian polkl knedlík, co se mu začal formovat v krku.

Vrátil se Vrátil se Vrátil se, šuškaly si stíny až příliš nahlas. Jejich hlasy řinčely v Sebastianově hlavě, dokud nepřehlušily jeho vlastní myšlenky.

„Nemůžeš čekat, že tě budou respektovat, když jsi tak slabý." Otec měl pravdu, uvědomil si Sebastian, když pozoroval své štíhlé paže. Arden už na nich měl svaly, ale z nějakého důvodu Sebastian pořád vypadal jako dítě. „Nikdo tě nebude respektovat, když jim nedáš dobrý důvod. Jak se jmenuješ?"

Sebastian polkl. Na krátkou chvíli odvrátil oči od nedotčeného jídla. V jeho čelisti pořád tepala tupá bolest. Tmavá modřina pomalu začala konzumovat jeho pokožku, trocha zaschlé krve, kterou se mu nepodařilo umýt, se usadila pod jeho nose.

„Sebastian."

„Hlasitěji."

Sebastian zavřel oči. Nedokázal se přimět říct to hlasitěji.

„To pořád nemění nic na tom, že jsi ho unesla," Theo zavrčel potichu.

„Nikdo se po něm poohlížet nebude, klid..." Sebastianovi oči se střetly s dívčinými. Ona se jen ušklíbla. „Dobré ráno. No spíš večer," poznamenala.

Sebastian nebyl svázaný, ale vzhledem k tomu, že byli v pohybujícím se metru, neměl ani kam utéct. Pomalu se vyškrábal do sedu. Jeho tělo zaprotestovalo, jeho kosti zasténaly a jeho srdce se roztlouklo. Hlava se mu zatočila, ale to mohlo být i kvůli Theovi. Zíral na něj svýma špinavě modrýma očima. Jako kdyby Sebastian byl jen duch a kdyby se lépe zadíval, rozplynul by se v pouhopouhou vzpomínku.

Sebovi oči se odvrátily a zabodly do dívky. Vlasy měla nabarvené na modro, ale přeliv se už pomalu vymýval. Místy pramínky byly mírně nazelenalé. Její oči se podobaly stejným temným jezerům, jako když je viděl poprvé před domem, když ho držela dole v trávě navlhlé rosou. Pomalu přiměl svou ruku, aby v kapse zalovila po malém deníčku s propiskou.

Kdo jsi? Naškrábal do sešitku, ukazuje ho té dívce. Ta si jen pobaveně odhrnula vlasy z čela a přistoupila blíže, aby ta slova zvládla přečíst, při čemž zamumlala: „Říkala jsem to to, Theo."

Sebastian si koutkem oka povšiml, že se Theo otřásl. Jako kdyby tomu nechtěl věřit. Jako kdyby si myslel, že když sebou bude dost vrtět probudí se. Jenže to se nestane. Seb to věděl z vlastní zkušenosti.

„Jmenuji se Faira."

„Což je jenom přezdívka," skočil jí Theo do řeči, čímž si vysloužil otrávený pohled.

„Tohle je Theo, ale vy dva už se prý znáte...?" Při poslední slabice úmyslně nadzvedla hlas v otázce. Chtěla Sebastianovu odpověď, ale on nevěděl, co jí odpovědět. Jeho tělo si pořád pamatovalo místa, kde se ho Theovi prsty jemně dotkly. Jeho mysl si pořád pamatovala, jak moc mu věřil. Jeho tváře se vždy vznítily, když si vzpomněl na letmý polibek, který spolu sdíleli. A nějaká pitomá část jeho mozku si přála tyto chvilky vrátit, znovu cítit to šimrání v žaludku kdykoli se na něj Theo usmál nebo mu rty přitiskl na tvář.

Ne. Neznáme. Napsal nakonec. Jeho žaludek udělal několik kotrmelců. Na zlomek vteřiny si Sebastian myslel, že se pozvrací. Pohybující se vagón mu moc nepomohl.

Nádech, výdech. Hlavně dýchej. Nemohl. Krk se mu sevřel stejně jako když se schovával před Ardenem, ale teď ho to i pálilo. Když koutkem oka zavadil o Thea, už na něj neupíral své šedomodré oči. Zíral někam do prázdna. Sebastian mu to chtěl vysvětlil. Nechtěl si pamatovat nic ze své minulosti. Nechtěl se vracet na to místo, kde vyrostl. A Theo bohužel patřil do části života, na níž si přál zapomenout – jíž chtěl uniknout.

Ale Ona Tě Vždycky Dohoní Je To Jen Otázka Času Než Tě Lapí.

„Tak tedy fajn," Faira řekla a strčila své ruce do kapes. Sklonila se k němu blíže, skoro tak blízko, že by mu mohla dát pusu, kdyby chtěla. Její dech ho šimral na tvářích. Voněla jako kouř a střelný prach. Sebastian se opřel o sedačku ve snaze uniknout té vůni, co mu lezla do nosních dírek a škrábala ho tam. Světla ve voze blikla. Jednou. Dvakrát. Usmála se. „Víš, Sebbe, je opravdu zajímavé pozorovat, jak se kolem tebe chovají stíny."

Sebastian naprázdno polkl. Stěží potlačil touhu letmo se dotknout obvazů, které pokrývaly obě jeho předloktí a schovávaly ten monstrózní cejch před světlem světa.

Nechápu. Naškrábal Seb na kus pomuchlaného papíru. Proč metro nezastavovalo? Už museli minout alespoň pět zastávek. Kdyby se jenom kovové dveře otevřely, Sebastian by mohl své tělo donutit k běhu. Ale to se nestalo, a tak chlapec jen těkal pohledem mezi možným únikovým východem a modrovláskou.

„Moc dobře víš, o čem mluvím. A taky moc dobře víš, že Stínové hry jsou skoro tu."

Sebastian jen potřásl hlavou. Hruď se mu sevřela. Brala ho zpátky k otci? Bude za něj vyžadovat výkupné? Všemožné scénáře pohltily jeho mysl. Cítil, jak se k nim pomalu plazí stíny. Jejich hladové oči se zabodávaly do všeho, ale hlavně do Sebastiana. Divoce začaly tančit pod jeho kůží – pod jeho obvazy. Inkoustově černý kouř se mu vysmíval, protože mu to říkal. Protože mu každou noc odškrtl jeden den. Protože mu v temných hodinách dne šeptal do ucha, jak blízko je nevyhnutelné.

„Sebastiane," zašeptal Theo s něhou v hlase. „Znovu ztrácíš kontrolu. Máš zase ty plameny v očích."

Theo měl pravdu. Sebastian cítil, jak mu tělem pulsuje horkost a pomalu ho pohlcuje. Začalo to v morku jeho kostí, prodralo se to přes maso a pak i přes kůži. Zanechalo za sebou jen pocit vyčerpání, vyhoření. Jako kdyby plamen, co na letmý okamžik pohlcoval Sebastiana za živa, ustoupil a zanechal za sebou jen doutnající uhlí a clonu kouře. Stíny se mu nepoklonily. Kvůli tomu ztratil kontrolu.

Sebastianův obličej zrudl hanbou.

Faira se narovnala.

„Nech ten plamen hořet," pronesla. „Budeš ho potřebovat."

„Fairo," zasyčel Theo ve snaze chránit Sebastiana. Dívka se jen ušklíbla v odpovědi.

Sebou naposledy škublo. Mechanický hlas klidně oznámil: Rudé náměstí. Seb tuhle zastávku neznal. Pohledem se zatoulal k mapce metra a snažil se to místo najít. Dveře se otevřeli.

„Nechceš se vrátit k otci, že? No, já taky nechci, abys se tam vrátil. Můžu tě ochránit. Můžu ti dát určitou svobodu. Ale musíš se se mnou zúčastnit Stínových her. Tak co na to říkáš, Sebby?"